Musím poctivě přiznat, že ze začátku jsme se mu smáli. Ovšem jak šel čas, posměch byl vystřídán obdivem.
Jistý český houslista kdysi uvedl jako výborný vtip otázku, kterou dostal při nějaké besedě. Ta otázka zněla: „Na jaký další nástroj ještě hrajete?“. No na jaký další by mohl hrát, když 10 hodin denně fidlá na housle, aby byl perfektní, to dá přece rozum. Hrát stejně dobře na více nástrojů nebo na jeden nástroj různé hudební styly, to přece nejde. Pozor na slova „stejně dobře“. To samé platí ve sportu. Kde jsou doby, kdy Zábrodský válel na vrcholové úrovni hokej a tenis!
Specializace přináší dokonalost, ale – obávám se – zabíjí radost a spontaneitu.
Existují ale výjimky.
***
Před nějakou dobou jsem navštívil koncert Prague Proms. Na koncerty už moc nechodím, ale stálo za to, udělat výjimku. Hrál vynikající americký saxofonista Brandford Marsalis (*1960) s Národním symfonickým orchestrem.
Ano, ten Brandford Marsalis, který hrává se Stingem (tedy pop music) a se svým bratrem Wyntonem (tedy akustický jazz). V obojím představuje absolutní špičku.
Ovšem tentokrát byla na pořadu víceméně klasika. Suita z hudby k filmu „Catch me if you can“ a vrcholem večera pak proslulý saxofonový koncert ruského skladatele Alexandra Glazunova (1865 - 1936).
Brandford vše zvládl fantasticky, včetně pantomimické scénky s přiložením mobilního telefonu k uchu po té, co ten někomu v hledišti zazvonil. Prostě velký umělec, který si na nic nehraje a veselá kopa k tomu.
***
Wynton Marsalis (*1961) je jedním z nejlepších současných trumpetistů. Pohybuje se stejnou samozřejmostí v jazzu i klasické hudbě.
Pochází z New Orleansu, z hudební rodiny. Jeho otec Ellis, který byl vynikajícím jazzovým pianistou, ho přivedl ke hře na trubku. Již v roce 1982 ho čtenáři časopisu „down beat“ zvolili jazzovým hudebníkem roku.
Jeho úspěchy v oblasti klasické hudby vyvrcholily koncerty s New Yorskou filharmonií, pod taktovkou Leonarda Bernsteina, Zubina Mehty a Seiji Ozawy.
Wyntonovo album „Black codes from the underground“ považuji za jedno z nejlepších jazzových alb současnosti a snad nikdy jsem neslyšel zahrát Haydnův nebo Hummelův koncert s takovou grácií a spontaneitou.
***
Klavír je zatraceně obtížný nástroj! Hrát na špičkové úrovni více stylů? No prosím, jazzmann Keith Jarret (*1945) to dokáže.
Proslul především svými totálně improvizovanými sólovými koncerty. Jen si to představte – muzikant přijde do zcela zaplněného sálu a neví, co bude hrát! A tím sálem je například milánská La Scala! Posadí se, začne vstřebávat atmosféru přítomného okamžiku a pak sáhne do klaviatury. A srdce všech přítomných se propojí, jak se to povedlo třeba právě v La Scale.
Keith Jarret je ovšem také autorem ceněných nahrávek Bachovy, Bartókovy, či Mozartovy hudby.
S úvodem tohoto článku, myslím, rezonuje tato jeho věta: "Poznal jsem svět takzvaných klasických hudebníku a shledal jsem u těchto lidí jenom frustraci. Čím vyšší postavení, tím "kultivovanější" frustrace".
***
Na závěr jsem si nechal rodáka z ázerbajdžánského Baku, Muslima Magomajeva (1942 – 2008). Jako kluci jsme si z něho dělali legraci – takový sovětský Karel Gott (i když byl baryton), říkali jsme. On však absolvoval stáž v La Scale. Nadchl milánské publikum v roli Evžena Oněgina i pařížskou Olympii.
V šedesátých letech vystupoval v operních scénách Sovětského Svazu, zejména v dílech italských Mistrů (Verdi, Puccini, Rossini). Stále více se věnoval jedinečné interpretaci romantických písní. Často se doprovázel hrou na klavír a též maloval. Opravdu všestranný umělec.
Tak si poslechněte třeba tuto krátkou ukázku:
