Nepomohl jsem

Jasně, že jsem mnohokrát někomu pomohl. Asi jako každý. Ale jsou taky případy, kdy jsem nepomohl. Nevím proč. Mohl jsem, ale neudělal jsem to. A proto nikdy nikoho nesoudím a už vůbec neodsuzuju. Ani tady na blogu. Aspoň doufám…

Případ první – Furťák

Na vojně jsem, bohužel velmi krátce, sloužil také u finančního náčelníka. Dostal jsem se tam po návratu z marodky. Bylo to v zimě, padal sníh a mrzlo a já jsem seděl v teplém kanclu. Veget. To se počítá.

Náčelník byl major a fajn chlap, který měl pochopení pro vojáky. Jednou mi povídá: “ V kině dávaj prej dobrej film – ruskej."  Ha ha, to ste se lekli, co? Kecám, francouzskej byl. "Tak běž a kup mi dva lístky. Musím vyvést manželku.“ A napsal mi propustku až do večerky. Jak říkám, byl to dobrej chlap.

A tak chodím po městě, padá mokrej sníh. To mám rád. Dnes už toho člověk moc neužije, ale tenkrát jo. Když jdu kolem parku, nějaká stará paní na mě zavolá: „Vojáčku, tady máte kolegu. A není na tom dobře“. Tak tam jdu a koukám jak se tam někdo válí ve sněhu. Je to ňákej prápora. Takže ne tak úplně kolega.  Neznám ho - ve městě je víc útvarů, víte? Opravdu na tom není nejlíp. Je víc bílej než zelenej. Ta stará dáma se na mě přísně dívá a čeká, co jako že bude. Tak jsem mu pomohl na nohy a nasadil mu beranici.
 

„Ty sis trochu přihnul, co?“ povídám. No, přihnul si notně. On se na mě dívá takovým prázdným pohledem. Má modré, zarudlé oči a nic neříká. „Můžu ti nějak pomoct?“. Zase nic. Tak ho dovedu, no, spíš donesu k zábradlí a zaklesnu ho tam. Kouknu k východu – ta dáma tam už není. „Tak co s tebou kámo?“ říkám si.
Pak jsem se otočil a dal se k východu. Radši jsem se neohlížel. Co kdyby třeba zase spadnul?

Nakonec, musím koupit ty lístky. A nakonec, je to přece jen furťák.
Večer, když už jsem ležel na bidle, tak jsem na něj myslel. Co když tam ještě visí? Měl jsem mu asi pomoct, někam ho dovést, co já vím...
***
 Za dva dny mě u toho finančního náčelníka vyhmát velitel pluku a vyrazil mě zpátky k tanku.

Brrr - to byl hukot! A pěkně na cvičení na Šumavu. Měls veget, teď máš osud, pomyslel jsem si. Že by rychlá karma?
 

***

Případ druhý - Hobo

Jedu autem a vidím u zdi - u těch počmáranejch garáží - ležet člověka. Sklání se nad ním nějaká starší paní (zase). Myslím, že je to ten bezdomovec, kterému jsem před časem pomohl: koupil jsem mu kávu a kebab.

Ale tentokrát stisknu volant a koukám úporně přímo před sebe. Na šedou silnici. Nezastavil jsem abych pomohl...