Mezi nebem a zemí

Já nevím, jestli si na ten případ vzpomínáte. Stalo se to vloni, právě touhle dobou. Obyčejná vražda, řeklo by se.

Zavolali nás do parku na Smíchově, kde našli mrtvolu nějaké ženské. Bylo takové hezké, slunečné ráno. Listy stromů byly barevné, poletovaly vzduchem a padaly na to bezvládné tělo, řekl inspektor Šturm a rozhlédl se po svých spolustolovnících.

„Já si na to, myslím, vzpomínám“ řekl pan Matějka, gymnasiální profesor matematiky na penzi. “Dost se o tom psalo. Byla to nějaká posluhovačka a ten vrah ji měl nejdřív to…no znásilnit“.

Přesně tak, řekl Šturm. Taková starší, obyčejná ženská. Posluhovala v jedné vile na kopci a přes park si krátila cestu domů, do jednoho z těch smíchovských činžáků tam dole.
Pachatele jsme chytili rychle. To byla dobrá práce, pánové. Zanechal totiž dost stop a ztratil tam takovou celkem zvláštní, jakoby vojenskou čepici. Možná mu ji ta ženská strhla, nebo mu přitom spadla a nějak se dostala kousek dál do křoví, kdo ví. Četník ji ukázal v hospodě Na rozcestí a tam ji chlapi poznali. Zatkli jsme ho v jednom sklepě v Dejvicích, kde bydlel nebo spíš přespával. Nechával ho tam jeho kamarád, který tam dělal topiče. Nezapíral, hned se přiznal. Byl to nějaký Chleboun. Teprve krátce před tím ho pustili z vězení, kde si odseděl pět let.

Ale kvůli tomu o tom nemluvím. Když jsme vyslýchali svědky, zjistili jsme, že krátce před tím, než se tam objevila ta posluhovačka, šla tudy jiná žena. Já jsem ji pak sám vyslýchal a pánové – krasavice. Ne už úplně nejmladší, tak kolem čtyřicítky, ale fakt šik. Nedávno ovdověla - její manžel zahynul při železničním neštěstí. Pracovala na Smíchově v knihovně a pravidelně se večer přes park vracela domů. Ničeho, resp. nikoho si toho dne nevšimla. Ostatně tma už touhle dobou padá brzy.

A to mě zaujalo. Chleboun nechá projít takovou ženskou a pak do křoví zatáhne, s odpuštěním, starou bábu. Proč? I když na tom nezáleželo, vrtalo mi to hlavou a tak jsem za ním zašel do vazební věznice. Nejdřív se mnou nechtěl moc mluvit, že se přiznal, tak co po něm chci. Když jsem mu ale řekl, o co se jedná, tak rozvázal.
Jo, povídá, to je fakt. Ta tam chodila každý večer a já jsem tam vlastně čekal na ni. Ale nějak jsem vždycky ztratil odvahu. Byla taková hezká – když jsem si ji představil, jak padá do toho vlhkého listí… Ale toho dne jsem byl už pevně rozhodnutý. Jenže zrovna nešla sama, považte! Šel s ní takový vysoký chlapík, v dlouhém plášti a klobouku. Učiněný Max Schmeling. Takže to uznáte…

To jsem uznal. Šel jsem pak za tou paní, abych si to ověřil. Ona se na mě tak udiveně podívala a řekla, že šla sama a zeptala se, kdo že to jako s ní měl jít? Takový vysoký mužský v dlouhém plášti a klobouku, prý něco jako Max Schmeling, ten boxer - víte, povídám já. Ona se vám zarazila a podívala se tak nějak jako skrze mě, víte. Zvláštní pohled: zasněný, smutný, zraněný – co já vím. A už nic neříkala.

Já jsem si hned začal vytvářet domněnky, jak už to my lidé děláme. Že to byl třeba nějaký ženatý chlap a že ho nechce prozradit a tak. Nakonec to bylo jedno. Případ byl uzavřen a nijak to s ním vlastně nesouviselo. Jenže - když jsem odcházel, zachytil jsem jen tak periferním viděním fotografii na zdi…