Metrem už radši ne

Například pro cyklisty neplatí – aspoň v Praze – žádné dopravní předpisy. Jezdí po chodníku, v protisměru, na červenou a tak. Měšťáky to samozřejmě nemůže zajímat. Ti musí pokutovat špatné parkování. 

Metrem jsem už dlouho nejel. Patřil jsem totiž mezi tu „verbež“, co jezdí do práce autem. A teď zase chodím všude pěšky. Jednak nikam nespěchám a jednak - přece jen - jsem býval závodním chodcem. Pro delší cestu si pak beru koloběžku. Jasně, že ne elektro, ale poctivou, na manuální, vlastně nožní pohon.
Například pro cyklisty neplatí – aspoň v Praze – žádné dopravní předpisy. Jezdí po chodníku, v protisměru, na červenou a tak. No a na koloběžce jste na tom ještě lépe, neboť se – v případě potřeby – stanete během vteřiny chodcem. Není pro Prahu vhodnějšího dopravního prostředku, to mi věřte.
***
Teď jsem si vzpomněl na jednoho dávného spolužáka z dob, kdy jsem přišel do Prahy na školu. Říkali jsme mu, pro jeho „sportovní“ figuru, Plocháček (stejně jako třeba herečce Jane Birkinové). A to od nás nebylo vůbec hezké, to uznávám. A tenhle Plocháček si nekoupil tramvajenku, protože byl ze své vísky zvyklý chodit všude pěšky a chtěl to praktikovat i v Praze. Občas jsme ho oknem autobusu viděli, třeba na Jiráskově mostě, jak spěchá, kývaje rytmicky hlavičkou, na přednášky. No, myslím, že nakonec těch 35 korun do měsíční studentské tramvajenky přeci jen investoval.
***
Jsem pozdě večer v centru. Prší, tak pojedu po dlouhé, předlouhé době metrem. Celá cesta trvá vlastně jen pár minut. Ale co se všechno může seběhnout!
***
Jen sestoupím na nástupiště, naskytne se mi velmi zajímavá podívaná. Jakýsi člověk, opřený čelem o sloup tam provádí močení. Nu, vypil toho asi dost, soudě podle mohutného proudu. Nějaký snaživý důchodce už volá: „Tady jeden chčije!“. To už se ale na scéně objevuje strážník městské policie (či jaká je jeho funkce) a rozhodným krokem se blíží k opilci. Očekávám nějakou ukázku MMA, ale nic takového. Zastaví se u opilce a - s jistým zájmem - ho pozoruje.

***
Ale už je tu vlak. Moc lidí uvnitř vagonu není. Naproti mně sedí starý pán v klobouku a čte si noviny. Na příští stanici se zvedne mladík, sedící opodál a přistoupí k tomu naproti. „Těbůch dědku!“ zvolá, posune starci klobouk do týla a vystoupí. Asi nějaký jeho známý, napadne mě.
„To jsou dneska lidi,“ říká starý pán a radši si položí klobouk na klín.
***
Po schodech běží dva potenciální pasažéři našeho vlaku: dlouhán a mrňous. Stihnou to? Mrňous vklouzne dovnitř. Dlouhán si před vagonem (bůhví proč ) nadskočí a - prásk! - vezme hlavou o vagon. Padne na podlahu, ale hned se zvedne. Stojí pak, spolu s mrňousem opřený o dveře. Z rozseknutého čela se řine krev, ale dlouhán nedbá.

Na příští stanici oba vyběhnou a už letí jak šílenci po pohyblivých schodech vzhůru. Na podlaze vagonu zůstává krvavá stopa.
***
Nastupuje dívka s violoncellem. Je tak strašně smutná. Jakoby právě dohrála nějaké rekviem.

Mládenec se sportovní brašnou sedí vedle mě a dívá se na ni. Najednou dělá, jakoby hrál na violoncello a spustí: „pá-papa-pá, pá-papa-pá...“. Dvořákův cellový koncert h- moll! Fakt, hned jsem to poznal. Kdo by to do toho kluka řekl? Dívka se usměje a na příští stanici vystupují spolu.
***
Konec dobrý, všechno dobré. Ale myslím, že metrem zase hned tak nepojedu.