Jak se na tom jezdí? A jak se z toho padá? (1. díl)

Jakožto velocipedista, či - lépe řečeno - jezdec na vysokém kole, čas od času podobné otázky dostávám, tak proč se nepodělit právě zde na blogu. Protože nemám rád dlouhé blogy, rozdělil jsem téma do dvou dílů. 

Když jsem byl malý kluk – to bylo tehdy, kdy se ještě střídalo čtvero ročních období a v zimě padal sníh – žil v našem městě pan Maťátko. A tenhle pan Maťátko jezdil na vysokém kole. A já jsem byl v sedmém nebi, když jsem ho viděl a dal bych nevím co za to, kdybych si to také mohl zkusit. Ovšem, jezdil jsem jen na kole „Pionýr“.

V roce 1972 se pan Maťátko na svém vysokém kole vydal dokonce na Olympiádu do Mnichova. Když se vrátil, užil si chvilku pomíjivé, pozemské slávy. Tedy aspoň v našem městečku.
A já jsem od té doby snil o vysokém kole.
***
Vlastně to není tak dávno, co se můj chlapecký sen naplnil.
Rozhodl jsem se – z pochopitelných důvodů - pro pořízení repliky historického stroje. Originální kolo by totiž bylo (pokud by bylo k sehnání) neúměrně drahé a jeho technická "kondice", vzhledem k věku, přece jen s otazníkem. Podrobným průzkumem internetu jsem zjistil, že repliky vyrábějí dvě firmy v USA a pak – což mě jako strojaře naplnilo jistou hrdostí – dvě firmy u nás.
Já jsem, z hlediska logistiky, zvolil samozřejmě českého výrobce. Nemaje nastavitelných prvků, vyrábí se vysoké kolo jezdci „na míru“. A právě takové vysoké kole jsem si nakonec přivezl domů. K pobavení okolí a k "radosti" manželky.
***
Nejprve si dovoluji nabídnout malou procházku historií tohoto dopravního prostředku.
***
Karl von Drais, poněkud excentrický šlechtic z Karlsruhe, na začátku 19. Století uvažoval o dopravním zařízení, poháněném lidskou silou. Jakožto lesmistr se zřejmě potřeboval rychle přesouvat z místa na místo. Brzy opustil původní ideu čtyřkolky a navrhl dvoukolový stroj, tzv. „Laufmachine“ (řekněme „běhostroj“). Název dobře vystihoval jeho podstatu, jak snadno nahlédneme z obrázku.
Po mnohých peripetiích von Drais svůj vynález patentoval ve Francii.

Porovnáme-li „draisinu“, jak se bicyklu také říkalo, s jinými – značně bizarními – návrhy oné doby, musíme obdivovat Draisovu invenci a technický pragmatismus.
Vždyť jak by asi fungovalo monstrum, navrhované americkým mechanikem Boltonem? Zde jedna kontrolní otázečka: chtěli byste radši ovládat řízení nebo pohon ozubenými koly?

***
Dále můžeme zmínit londýnského výrobce kočárů, Denise Johnsona, který Draisův mechanismus poněkud vylepšil a v roce  1819 si navíc nedaleko své dílny otevřel jezdeckou školu.
 

Je třeba říct, že veřejnost tyto první bicykly přijímala vcelku rozporuplně. Pořád to prostě nebylo ono. Navíc výrobci považovali dvoukolový stroj za jakousi slepou uličku vývoje.
***
Další vývoj bicyklu, nás zavádí do Paříže (přímo na Champs Elyseés), kde jistý monsieur Pierre Michaux, kovář, vyrábějící kovové díly ke kočárům, zkonstruoval zdokonalený bicykl. Jeho stroj byl podobný draisině, byl ovšem vybaven pedály, namontovanými na ose předního kola. Jaký to pokrok!
 

Jízda na tomto kole okouzlila i tu krásnější polovinu lidstva. A ženy při jízdě působily tak přitažlivě! Třeba na hipodromu v Bois de Boulogne.
Poznamenejme, že se této konstrukci říká „kostitřas“.
***
Po éře „kostitřasu“ už přichází vrchol naší historické procházky.
V polovině sedmdesátých let 19. století vyjíždí z přítmí obskurních dílen majestátní vysoké kolo. Výrobci měli již rozsáhlé  zkušenosti a navíc neváhali použít nejmodernější technologie: drátěné paprsky kol, pryžové pneumatiky, duté trubky a ložiska.

Ano, angličtí jezdci vzbudili ve Francii, kde byli na dovolené, opravdu poprask!
Jezdec vlevo ukazuje, jak se na kolo nasedá: na páteřní kosti kola je umístěn nášlapný třmen, kam jezdec položí nohu, několikrát se mocně odrazí - jako na koloběžce - a vyhoupne se do sedla.
Jezdec vpravo už předvádí vzorný posez při jízdě.
Prohlédněme si ho ještě jednou:

Takovému kolu se též říkalo "ordinery".
Jezdec sedí vzpřímeně, čímž šetří páteř. Při závodní jízdě se cyklista nakláněl dopředu nad řidítka. Ovšem pozor - s rozumem!
***
Na vysokých kolech se ovšem také závodilo. Přece jen, lidské ego si potřebuje stále něco dokazovat.
Kromě „normálních“ závodů byly pořádány i závody poněkud „abnormální“.
Tak například zde vidíme situaci ze závodu na 10 mil mezi jezdcem na vysokém kole a koněm! Jezdcem byl David Stanton, zatímco klisnu jménem Lady Flora poháněl pan McDonald. Přestože na šesté míli se údajně do vedení dostal cyklista, závod nakonec vyhrál kůň s náskokem asi čtyřiceti sekund. Zbývá dodat, že se závod uskutečnil 24 července 1875 v Londýně.

(dokončení zítra)