Dluh

Běda mně hříšnému, jsem dlužen každému a nejvíc jednému - Pánu Bohu svému. (Bohuslav Martinů: Kytice/ lidová poezie)

„Servus, kolego, tady je Honza... no Procházka. Prosím tě, u vás by měl ležet pan Kareš, tak jsem se chtěl zeptat, jak...“
Pan Procházka poslouchá, vraští čelo, občas řekne „aha“ nebo „rozumím“. Nakonec zavěsí a položí tvář do dlaní.
***
„Tak si představ,“ souká ze sebe pan Procházka večer před manželkou, „že ten Jindra Kareš je na tom zle. Těžký infarkt. Nikoho k němu nepouštějí, mluvil jsem s ...“
„Hlavně, že máš vždycky svůj rozum. To bych si mohla plíce vymluvit a... je to k ničemu,“ skočí mu do řeči paní Procházková, mávne rukou a odejde z pokoje.
„Her-got, her-got, her-got,“ zakleje důrazně a rytmicky pan Procházka.
***
„Dobrý den, paní Karešová,“ začne pan Procházka, když vstoupí do předzahrádky staršího, předměstského domku.
„Mně je to strašně žinantní...(panebože, proč jsem použil tohle slovo? Pomyslí si a bleskne mu hlavou okamžik, kdy dostal na vysvědčení čtyřku z francouzštiny. C’est genant, řekla tehdy paní profesorka) zvlášť v tuhle chvíli...ale... víte, Jindra si ode mě půjčil před časem nějaké peníze... totiž pět tisíc...“
Pohled paní Karešové si pan Procházka bude pamatovat do smrti.
Co všechno v něm bylo? Údiv, úlek, nedůvěra (ta hlavně), opovržení, křivda...
***
Jindra Kareš. Spolužák a kamarád. Pana Procházku ani nenapadlo, že by mu ty peníze nepůjčil, když ho Jindra požádal. I kdyby si je měl sám vypůjčit. Když tohle řekl manželce, jen si zaťukala na čelo.
Nakonec sáhl na rodinné úspory.
Jindra totiž dostal výhodnou nabídku na jakousi investici.
Pan Procházka se brzy bude muset dozvědět, že to nebyla pravda. Jindra Kareš potřeboval ty peníze pro svůj druhý, tajný život s mladou milenkou.
***
„Servus, kolego, tady je Jirka... no Rejl. Chtěl jsem ti jen říct, že ten Kareš už to má za sebou. Myslel jsem, že by tě to mohlo zajímat, když ses na něj ptal...“.
Pan Procházka pohlédne z okna. Padá právě sníh. Na silnici, pole i les za ním, na nedaleké nádraží. Nebe je temné, skoro černé.
Ptáčci přilétají na krmítko, které je na stromě před oknem. Popadnou do zobáčku semínko slunečnice a frrr, letí pryč a přilétají další. Koloběh.
Tak Jindra už není. Nakonec, čert vzal těch pět tisíc. Budou Vánoce...hmm...
***
Na stole pana Procházky zazvoní telefon. Věci jsou tak lhostejné k lidským trápením.
„Tady Karešová. Pane doktore, chci se vám omluvit. Ještě jsem stihla promluvit s manželem, než... Řekl mi, že si ty peníze od vás vypůjčil... promiňte...mně se to zdálo absurdní...“
Pan Procházka přistoupí k oknu. Poslouchá hlas ve sluchátku a pozoruje krmítko. Brhlík svým ostrým zobákem zahání sýkorky. K nádraží přijíždí vlak a začíná padat sníh.
Budou Vánoce...