Dívám se zpátky (s muzikou)

Demokratizační proces, který nastal, ovšem vedl ke katastrofě, jak se brzy ukázalo. „Děkujeme, že zde nemluvíte o politice“. Rozumní lidé se najdou vždy a všudy, jak vidno.  

Mám rád knížky Hanns-Josefa Ortheila. V knize „Schreiben über mich selbst“ (Psát sám o sobě), píše: “Hudba je skvělý stroj času. Posloucháme-li ty správné skladby (...) snadno se ocitneme v minulosti. Film běží (...)“
PROLOG

Když už byl zánik Beatles zřejmý, byla nasnadě otázka, kdo na jejich místo. Creedence Clearwater Revival byli považování za kandidáta číslo jedna. Mělo to ale jeden háček: sami by museli přežít. Jenže  i oni byli v nesnázích. Na rozdíl od Beatles, jejich úspěch spočíval na bedrech jediného člověka, Johna Fogertyho. Kytaristy, zpěváka a autora všech písní. Zbývající členové mluvili o diktátorovi a volali po demokracii. Demokratizační proces, který nastal, ovšem vedl ke katastrofě, jak se brzy ukázalo.
„Slunce svítí a už prší...Vítr žene déšť přes Golden Gate... Píseň je o zániku CCR. Creedence měli být těmi slunnými dny, ale už začalo pršet. Píseň je součástí alba Pendulum (Kyvadlo). A to je o tom samém. Kyvadlo opouští ty krásné časy a míří do těch zlých...Nemyslím, že by kapela tušila, že píseň je o našem zániku.“
Tak cituje Hank Bordowitz ve své knize „Bad Moon Rising“ slova Johny Fogertyho o písničce „Have you ever seen the rain?“. A ta je tím strojem času. Ale také jsme ji chápali jinak...

***
Žijeme v krásném Podkrkonoší, v kraji pod Zvičinou, za kterou tak úžasně zapadá slunce.
***
Gympl. S bráchou a spolužákem Mílou zakládáme rockovou skupinu. To jsou sedmdesátá léta, která označujeme za roky tuhé normalizace. Na škole však panuje, díky panu řediteli Hankemu, uvolněná atmosféra. Profesorům neříkáme soudruhu, soudružko, nýbrž pane a paní. Naše skupina zpívá anglicky. Zdravím tam nahoru – díky, pane Hanke. Vlastně, dnes už možná Jardo, protože jsem starší, než byls tenkrát ty.

***
Nebylo to tehdy tak jednoduché, jako dnes, ale přece jsme si vždycky nějak sehnali, co jsme chtěli. Třeba právě „Pedulum“ od CCR.
***
O prázdninách jdu na brigádu na poštu, abych si vydělal na elektrickou kytaru. Budu rozvážet telegramy. Na malém motocyklu „Pionýr“. V přítmí poštovní chodby se proti mně vynoří impozantní postava Václava Glazara. Tehdy jistě ani on sám netuší, že jednou bude hvězdou filmů Zdeňka Trošky. Zatím je pošťák a chovatel psů. Má bedlingtony a pudly aprikoty. A úspěchy na výstavách. Ve městě ho zná každý.
„Dobrý den, pane Glazar.“ Řeknu.
„Co blbneš, vole?“ povídá Vašek. „Snad si nebudeme vykat.“
***
Cvičíme v našem malém pokojíku. Chystáme se na první vystoupení v aule gymnázia. „Have you ever sen the rain, comming down on a sunny day?“ řvu do mikrofonu a připadám si jako John Fogerty.
***
Nedaleko od nás je proslulý hostinec „U Laušmanů“ s tanečním sálem. Visívala tam cedule „Děkujeme, že zde nemluvíte o politice“. Rozumní lidé se najdou vždy a všudy, jak vidno.

Dnes večer tam hraje Téčko. Místní skupina. Známá. My pro ně pochopitelně nepředstavujeme žádnou konkurenci, ale Míla se smíchem říká, že se jdeme podívat na konkurenci.
Před hospodou postávají a pokuřují „týpci“. V sále je zakouřeno a mně se tam vůbec nelíbí. Stojíme v kroužku a tak nějak... no, řekněme „tancujeme“. Najednou doprostřed skočí jakýsi vesničan v modrém svetru. V zadní kapse má prkenici a růžový hřeben. Tancuje jakéhosi kozáčka. Kroutí se a zaklání, až se jeho slámové vlasy dotknou podlahy.
Téčko spouští „Have you ever seen the rain“. Nezní to špatně.

My to ovšem hrajeme ... taky dobře...i když bez varhan.

***
Jsem s rodiči o prázdninách v Mariánských Lázních. Na náměstí v Aši sedí frajer s magnetofonem. Najednou se zvedne a odchází. Na plné pecky pustí „Have you ever seen the rain“. Dnes bych ho nakopal do zadku. Tehdy jsem mu ale záviděl.
***
Jdu k maturitě. Jsem rozklepaný a mám oblek a kravatu. V podloubí potkám školníka.
„Tak už tě berou?“ ptá se.
„Jo, už mě berou.“ Odpovím.
***
A po prázdninách do Prahy. Ale to už je jiná muzika...