Soudruh Klega je předsedou stranické organizace v jedné továrně na předměstí. Všichni z něj mají strach. Vědí, čeho je schopen. Vědí, co dělal za války. A moc dobře vědí, co dělá teď. Na každou svini se vaří voda, utěšují se.
„V té fabrice je to mizerie. Reakční hnízdo, plné osmašedesátníků. Ale ty to tam dáš do pořádku, soudruhu Klego. My ti věříme.“ Poklepal před časem soudruha Klegu po ramenou tajemník OV.
Dávat „to“ do pořádku. V tom se soudruh Klega vyzná.
***
Bufet je v postranní ulici, kde ani stromy nerostou. Moc lidí tam nechodí.
Každé ráno učni z nedalekého učiliště. Pár místních. A někdy soudruh Klega. Koupí si obvykle deset deka bramborového salátu a dva rohlíky. Jídlo si ale vždycky odnese s sebou.
"Deset deka bamboového salátu a dva vohlíky", říká. Soudruh Klega totiž neumí vyslovit hlásku „r“.
Vedoucí (a jediná zaměstnankyně) bufetu je Hanka. Pětačtyřicet let, dávno rozvedená. Žije v malé garsonce na Smíchově. Bůh ví, proč jezdí přes celou Prahu právě do tohoto bufetu. Těch je v Praze přece spousta.
***
Je leden. A pondělí. Od rána drobně prší. Pražská zima.
„Pondělí bývá liduprázdné. Toť byró v němž všechno vázne...“ vzpomene si Hanka na svá školní léta a na Nezvala a sama doplní: „ ...a bistro, které je prázdné.“ To se mi povedlo, usměje se. Ještě hodinu.
Jenže v tu chvíli někdo vstoupí.
Cizinec, pomyslí si Hanka. Ale co by dělal právě tady?
Neznámý ovšem mluví česky. Objedná si kávu.
" S sebou?"
" Ne, tady."
Posadí se ke stolku. Sedí v kabátě i v klobouku. Dokonce ani rukavice nesundal.
S ním by se dal strávit večer, zasní se Hanka. Možná i víkend.
Zbytečně hezká pro tuhle ztracenou štaci, pomyslí si on. V jeho oblíbeném baru na Jungfernstiegu by byla za náramnou krasavici. Je mu jí trochu líto, když si představí, co ji čeká.
„Málo lidí, co?“ položí neznámý zbytečnou otázku a míchá kávu, aniž by přisypal cukr.
„Tak je pondělí a za chvíli zavírám...“ odtuší Hanka.
Závan chladu a deště provází nově příchozího. Je to soudruh Klega.
Neznámý vstane a vykročí mu v ústrety. Soudruh Klega na něho vrhne nevlídný, až výhružný pohled, jak to umí jenom on.
Muž v klobouku vytáhne revolver. Dva tlumené výstřely. Hanka vykřikne a soudruh Klega se sveze na chladnou zem.
Střelec překročí bezvládné tělo, otevře dveře a zmizí ve vlhké, houstnoucí tmě.
Sněhodéšť lhostejně dopadá na domy a ulici. Jakoby se nic, dočista nic, nestalo...
***
Pozn.: Píseň „John Barleycorn“ nemá s naším příběhem pranic společného. Až na verš
„(they) made a solemn vow – JB must die/ složili slavnostní přísahu - JB musí zemřít“. Ta slova, zdá se mi, jakoby zněla v pozadí konce soudruha Klegy. Tuto Anglickou lidovou píseň vystřelila v roce 1970 do čela hitparád rocková skupina The Traffic (tedy Steve Winwood & co.). Dovoluji si dnes nabídnout jinou, avšak skvostnou verzi dvojice, která si říká Willow’s Drum (Lyz Le Fay & Mark Barnard).
