Povídka: Noe

Všichni spěchají, potopa se blíží, jen lidé nikde! Zase se na ně musí čekat, jako vždycky!

Plavím se se svou Archou už pár dní a mířím k poslední zastávce. Mám už na palubě všechny druhy zvířat a teď je řada na lidi. Doufám, že to bude v pohodě, všichni jsou tady zatím v klidu a míru.
Přirážím ke břehu, ale zatím nikde nikdo. Je pravda, že jsme tady brzy, ale myslel jsem si, že před tak dalekou cestou budou lidé již delší dobu připraveni. Ale kdepak! Pusté molo, jen vítr se honí po mořské hladině. Ale déle jak do druhé hodiny rozhodně nečekám! Na palubních lístcích měli jasně napsáno, kdy odplouváme a že tady mají být pár hodin předem. Někde jinde by po nich chtěli delší čas, ale přece je nebudu honit. Jak vidím, tak jsem asi měl.
Čekal jsem s ostatními naštěstí jenom pár minut, než jsem je uviděl. Ale co to? Zdá se mi, že k nám míří více postav! To se mi snad jenom zdá! Říkal jsem to důrazně a i na lístcích je uvedeno, že platí pouze pro dvě osoby! To jsem tedy zvědavý na jejich vysvětlení...
A už jsou tady, muž a dvě ženy!
„Co jsem ti chlape říkal? Můžete být jenom dva," mračil jsem se, že nerespektuje moje příkazy a navíc, že jsme na ně museli tak dlouho čekat.
„Já vím, promiňte," omlouval se. „Ale já se nemohl rozhodnout."
„To se měl rozhodnout on?" nechápala brunetka.
„No to by to dopadlo, vždyť ten by přemýšlel dva měsíce!" dodala blondýnka.
„To není pravda!" rozčiloval se pro změnu zase muž.
„Tak dost!" křikl jsem já. „Mě nezajímá, jak jste se dohodli vy, už jsme měli odplout, tak nezdržujte a nastupte si, ale jenom dva!"
„Tak já si vezmu s sebou milenku," řekl muž a ukázal na blondýnku, která se usmála a políbila ho.
„Tak to ne!" rozkřikla se brunetka. „Slibovali jsme si před oltářem, že budeme spolu v dobrém i zlém!"
„To je pravda, tak radši manželku!" obrátil muž.
„Nemůžu se na to dívat," řekl jsem a odešel na druhou stranu paluby.
„Oni snad kvůli tobě odplují bez nás!" řekla muži blondýnka a snažila se ze všech sil jej ovlivnit, aby si opětovně vybral ji. Chvíli se tak všichni přetahovali, až obě ženy odešly stranou a o něčem se bavily.
„Tak už jste se dohodli?" řekl jsem po chvíli. Čeká nás daleká cesta a nemůžeme se zbytečně zdržovat.
„Jo dohodly," usmála se blondýnka a vyskočila na palubu a za ní brunetka!
„To ale nejde!" protestoval jsem.
„Jak to, že nejde? Je přece rovnoprávnost a podívejte se na něj!" ukázala blondýnka prstem na muže. „Ten je tak nerozhodný, že by se dohadoval ještě týden a mezitím by přišla ta povodeň. S námi to budete mít lepší," usmála se a políbila mě. A po ní i brunetka. Od té chvíle jsem poznal, že mají skutečně pravdu. A tak jsem u lidí udělal takovou malou výjimku.

(tato povídka je jednou ze sta povídek z knihy Mozek v plamenech)