Povídka: Máta

Nejlepší vzpomínky jsou spojeny s city, se zážitky a také s vůněmi...

Byla to má mátová holka... Když jsem ji poznal, seděla sama u stolu v kavárně a pila čaj, mátový. Jeho vůně se linula celou místností. Možná také proto jsem se rozhodl si k ní přisednout.
Říkala, že je máta zdravá, i když nevím, jestli to platí i po pátém čaji za den. Myslím si, že se nic nemá přehánět. Od té chvíle, co jsme se poznali, ozdobila mátou celý můj život. Když se ke mně pak nastěhovala, přinesla si s sebou mátová mýdla, která dala nejen do koupelny, ale také do skříní. Možná kdyby existoval mátový parfém, tak by si ho koupila také. I když parfémy neměla moc v lásce, byla spíš takový přírodní typ.
Také byla první, kdo mě seznámil s mojitem. Vážně, ten koktejl jsem vůbec neznal do té doby, než mi jej jednou Lenka objednala.
„Ty ho vážně neznáš?" divila se, jako bych poprvé slyšel o televizním ovladači. „No tak to ti určitě bude chutnat!"
Opravdu mi zachutnal a začal jsem si jej objednávat místo mého dříve oblíbeného Manhattanu. A nejenom, když jsem popíjel s ní.
„A proč se vlastně ta rostlina jmenuje máta?" zeptal jsem se jí, když mi poprvé přinesli ten nový nápoj. Myslel jsem si, že ji nachytám, ale hluboce jsem se mýlil.
„Máta peprná se objevila v Egyptě už asi v roce 1600 před naším letopočtem," usmála se, jak mě převezla a pokračovala jako u státnice z botaniky. „A to určitě nevíš, že získala pojmenování podle Ovidiovy báje o nymfě Menthé, kterou, když utíkala před bohem podsvětí Hádem, proměnila žárlivá Persefona právě v mátu."
„Co ty všechno nevíš," nechápal jsem. „Tak si připijeme, ne?
„Jasně," řekla a jen tak pro úplnost dodala, že se máta dostala do Evropy až v 17. století. Přiťukli jsme si a já měl radost, že mám doma takovou živou encyklopedii.
Z tohoto pohledu byla možná škoda, že nestudovala botaniku nebo něco podobného, ale FAMU.
„Víš, co mě teď napadlo?" řekl jsem.
„Nevím, povídej, usmála se, vyndala ze skleničky list máty a dala si ho do pusy.
„Že bys o té své mátě mohla natočit nějaký film."
„Vidíš, to mě vůbec nenapadlo! Ještě že tě mám. Ty jsi, Zdendo, taková moje múza," řekla a políbila mě.

Teď je situace úplně jiná. Po třiceti jedna promátovaných měsících jsme se rozešli.
„To víš, umělci neberou ty vztahy tak vážně," řekla mi naposledy. Zřejmě našla svoji další múzu. Druhý den si pak odvezla svoje věci. Ale všechny ne. Promátované vzpomínky mi v hlavě vydrží navždy...

(tato povídka je jednou ze sta povídek z knihy Mozek v plamenech)