Povídka: Máma

„Kam jdeš? A s kým? Kdy se vrátíš? Oblíkni se pořádně!" Tak tyhle slova jsem slyšela skoro denně...

Je pravda, že jsem nebyla zrovna šprtka, ale tohle si mohli doma odpustit, ne? Táta byl vcelku v pohodě, až jsem se divila, ale máma měla řečí! Jako by hned za rohem číhal chlap, který mě chce znásilnit. Pravda to byla jenom z části, protože za rohem skutečně stál Jarda, ale s ním jsem spala dobrovolně a ráda.
Ty naše jízdy na motorce! To kdyby máma věděla! Nejen, že bych měla domácí vězení, ale těch přednášek, co by následovalo. Někdy se divím, že máma nedělala bachařku anebo alespoň vychovatelku v nápravných ústavech. Určitě by ji to bavilo víc než laborantka. Táta byl úplně jinej. Trochu se usmál, ale jen málo, aby máma neremcala a občas mi dal nějaký peníze na přilepšenou. Určitě mu to máma vytýkala, že je na mě měkkej, ale už ho slyším jak jí řekne něco vtipnýho.
Vždycky, když jsem mámu slyšela, říkala jsem si, že až budu mít svoje děti a především dceru, budu úplně jiná! Budu její kamarádka, bude se mi se vším svěřovat a já pro ni budu mít pochopení. Jak jsem já v té době to pochopení potřebovala! Proč máma myslela vždy jen na to nejhorší? Přece jsem byla v těch pubertálních letech dospělá a věděla co dělám!

Tak letos je mi už třiatřicet! To to ale letí! Jsem účetní, takže v březnu nemám zrovna pevnou pracovní dobu. Všichni dělají daně jako každým rokem na poslední chvíli. Naštěstí jsem práci dneska zvládla rychle, dřív než jsem čekala, ale stejně přijít domů až večer není zrovna nejlepší. Kdybych byla vdaná, mohla bych očekávat třeba večeři, ale takhle, co si člověk neudělá, to nemá. Nikola sice už trochu vařit umí, ale stejně jí musím radit. Samotnou ji k tomu raději nepustím, posledně jsem tu připálenou polívku z kastrolu drhla pěkně dlouho...

Otvírám a vidím Nikolku v předsíni v bundě.
„To jsi přišla až teď?" zeptala jsem se.
„Ne, jsem doma už dlouho, ale teď zrovna odcházím," byla trochu překvapená, jak jsem tady tak brzo.
„A co ta matika?" byla jsem zvědavá jako vždycky.
„Ještě nevím, dneska jsme to, mami, psali."
„Ale aspoň víš, jak ti to šlo, ne?"
„Ale jo, dobrý," znuděně odpověděla a začala se obouvat.
„Kam jdeš? A s kým? Kdy se vrátíš? Oblíkni se pořádně, vezmi si šálu!" slyšela jsem svůj hlas.
„No to je vopruz, vždyť už jsem dospělá! Snad vím, jak se oblíknout, ne?" řekla a zabouchla dveře.
Zůstala jsem stát v kabátě a jasně cítila, že tohle je skutečně moje dcera.

(tato povídka je jednou ze sta povídek z knihy Mozek v plamenech)