Povídka: Máky

I když se zdá, že je Vám bídně, můžete v tom najít i něco pozitivního. Jsem malíř, tělem a duší. Tedy, je to spíše můj koníček, ale jakmile začnu malovat, nevnímám nic okolo sebe. Dokáži tvořit pár hodin a ani nevnímám, že mám hlad anebo žízeň...

Nejradši maluji krajinu a různá zátiší. Když dostanu nápad, vezmu si prázdné plátno, paletu, barvy a už přenáším své představy na plátno. Dříve jsem musel malovat jen podle předlohy, ať již skutečné nebo z fotografií. Dnes už mám ale tak vyvinutou fantazii, že se stačí jen zamyslet, zavřít oči a hotový obraz vidím před sebou. A pak už zbývá jen ta jednoduchá věc - namalovat jej.

Začal jsem malovat další, už druhý obraz tento měsíc. Většina z mých obrazů se naštěstí vždy rychle prodá. Teď jsem namaloval hnědý džbán a v něm pět vlčích máků. Zrovna, když jsem se chystal na květy, zjistil jsem, že mi došla červená barva. Hledal jsem ji ještě v zásobách, ale skutečně nikde nebyla. To je asi tím, jak jsem posledně maloval výjevy z pekla, tam jsem ji použil dost a dost. Když jsem přemýšlel, jak červenou barvu nahradím anebo jestli ji koupím až po víkendu, někdo zazvonil. Kdo to může být? Nikoho nečekám.
Otevřel jsem a tam stál chlap. „Vy jste ten malíř?"
„Ano, to jsem já," přisvědčil jsem. „Co si přejete?"
„Tohle," řekl neznámý návštěvník a dal mi pěstí. Spadl jsem a on se na mě vrhl. Stále jsem nic nechápal.
„Co to děláte?" chtěl jsem zjistit, proč mě praštil. Snažil jsem se bránit, ale moc mi to nešlo.
„Já ti dám malovat mi manželku! A navíc nahou!" řval na mě a pokračoval v útoku.
„To jsem nebyl já!" křičel jsem zoufale. „Já lidi nemaluju!"
Teprve teď mě přestal mlátit. „Jak nemaluješ?" nechápal.
„No, já dělám jenom přírodu," vysvětloval jsem. Jednou rukou jsem mu ukazoval namalované obrazy v místnosti a druhou kontroloval svoje zuby. Naštěstí byly všechny.
„Vy nejste Werner?" zeptal se mě.
„Ne, já jsem Kolman a od pana Wernera mám tenhle ateliér už měsíc pronajatý."
„No tak sorry, to jsem nechtěl," omlouval se a snažil se mi oprášit kalhoty.
„To je dobrý, když rychle zmizíte, tak na to zapomenu," navrhl jsem. „Chci ještě domalovat obraz a nesmím ztratit inspiraci."
„Jasně to chápu," řekl podvedený manžel a odešel tak rychle, že se ani nezeptal, kde má Wernera hledat.
Přišel jsem k plátnu a usmál se. Konečně mám tu správnou červenou, napadlo mě a sáhl si na roztržený ret.

(tato povídka je jednou ze sta povídek z knihy Mozek v plamenech)