Povídka: Čaj

Mám rád sypaný čaj, jenž si rád vychutnám v klidu a v pohodě. Prostě v uvolněné atmosféře, ve které se dá tak nádherně snít...

„Vezmu si Earl Gray," řekl jsem prodavačce, když jsem se předtím pokochal svojí zamilovanou vůní ze skleněné mísy. Nabrala lžící požadované množství a nasypala do pytlíčku. Těšil jsem se domů z přeplněného supermarketu a představoval si, jak si v klidu vychutnám svůj šálek.

Večer jsem se usadil v pokoji do houpacího křesla, rozsvítil svíčku a zasunul do přehrávače svého oblíbeného Vivaldiho. S prvními tóny jsem zavřel oči a vnímal příjemně relaxační atmosféru - vážná hudba a vůně právě připraveného černého čaje. Celá místnost jí byla zaplněna do poslední molekuly. Houpal jsem se, popíjel a vychutnával kombinaci exotického čaje a hudby. Pomalu jsem odcházel z místnosti na dalekou cestu...

...Tropický den, sluníčko pere, vlhko k zalknutí a já jsem na plantáži. Nechápu, co se děje, jen vidím okolo sebe mnoho lidí, oblečených jako já: dosti stroze a s báglem na břiše.
„Tak se už do toho dejte!" zakřičí muž v bílém obleku. Teprve za chvíli se od ostatních dozvím, že je to Brown, místní šéf.
„Co se tady flákáš! Je šest hodin ráno, tak do práce!" zařve na mě, když vidí, jak se rozhlížím po ostatních.
„A co mám dělat?" ptám se vyděšeně.
„Cože? Ty se ptáš, co máš dělat? Makat! Sbírat čaj, ne?" zařve takovým způsobem, že mě ani nenapadne odporovat. Snažím se tedy pracovat, ale nejde mi to.
„To musíš takhle," ukáže mi malý usměvavý česač a já se jej snažím napodobit. Za pár minut už mi to jde. Je to ale dost stereotypní práce. Procházet celý čajovníkový pás, ručně trhat přírodou připravené listy a dávat je do vaku na zádech. Poprvé, posté, potisící.... Pracuji a občas se rozhlédnu okolo sebe na nekonečné řady čajovníku. Brown prochází okolo a pozoruje, zda neodpočíváme. Pot ze mně teče a já stahuji z keříku lístek za lístkem. K večeru se už nemohu hnout. Záda i nohy mi skoro vypovídají poslušnost.
„Na to, že jsi tady nový, jsi pracoval dobře. Moc dobře. To vím, jako že tu dělám už pár let," usměje se na mě česač, který mě ráno zaučoval. Vypadá čerstvý, jakoby se právě teď probudil. Snažil se mě uklidnit, že si časem zvyknu, tak jako on. No teda! Dokonce i uhodl, na co právě teď myslím. Rozloučil se a odešel k domovu. Shrbený a upracovaný odcházím z plantáže a přeji si jen jedno: chci si vydělat tolik peněz, abych již tady nemusel pracovat, ale dělat jen to, co mě bude bavit a napít se konečně toho prokletého čaje!

... Vzbudil jsem se propocený a upracovaný. Vivaldi dohrál a v místnosti bylo slyšet jen mé pohupující se křeslo. Oddechl jsem si! Tak to se mi naštěstí jenom zdálo! No to je skvělé! Napil jsem se čaje a raději už nezavíral oči. Pouze jsem sledoval plamen svíčky. Vždyť mám takové štěstí, že jsem právě tady, doma, a mohu v klidu poslouchat hudbu a pít sypaný čaj tak dlouho, jak jen budu chtít...
 
 
(tato povídka je jednou ze sta povídek z knihy Mozek v plamenech)