Neviditelný lékař

Minulý týden jsem byl na návštěvě v Jáchymovských lázních. Seděli jsme v místní cukrárně a hovořili o všem možném. Také o místních pacientech. Především o těch, co si stále na něco stěžují. Na stravu, na procedury, na počasí, na doktory i na ostatní pacienty. Není to jistě specifikum právě těchto lázní, jinde je ve velkém počtu najdete určitě také.

Těmto pacientům se v podstatě nelíbí vůbec nic. Procedury musejí mít zrovna tehdy, když se jim to nehodí, jídlo není dostatečně teplé, či nemají velký výběr (ze sedmi druhů jídla se skutečně moc dobře nedá vybrat...). Lékaři jim v podstatě nerozumí, pořád nechápou, co je trápí, zatěžují je prášky a procedurami, které vůbec nepotřebují, místo aby jim předepsaly to nejdražší, protože na to mají nárok. Vždyť to měla loni jejich sousedka a ta má přeci také potíže se zády. Rehabilitační pracovnice je neustále mučí a chce, aby snad cvičili nebo co. Počasí je také na draka, pořád prší a je zima nebo je přílišné horko. Prostě nikdy ne akorát. Spolubydlící jsou příšerní, vůbec neposlouchají o jejich zdravotních problémech, pořád někam utíkají, prý bavit se. Ale copak se tady v tom zapadákově dá bavit? Vždyť tady vůbec nic není! Je pravda, že se tito pacienti sdružují u sebe, aby si navzájem postěžovali, jak je ten celý svět nespravedlivý a krutý. V těchto názorech se navzájem utvrzují celý pobyt Běda však, když se někdo jen v náznaku zmíní o tom, že existuje jen kapka něčeho pozitivního. To se hned dostane do řečí.

Jednoho takového pána jsem tam poznal. Bylo mu přes sedmdesát, vážně nemocný s páteří. Když se chtěl podívat okolo sebe, musel se dosti nepřirozeně a hlavně bolestivě celý otočit. Výše zmínění pesimisti ho však nechávali v klidu.

„Když ten svět tak vidí, je to jejich problém," řekl mi a i jeho veselé oči se usmály. Jistě by na tom chtěl být zdravotně jako oni, ale určitě ne po stránce psychické. „Po každé proceduře si jdu sem do kavárny posadit. Něco si dám a pozoruji život," svěřoval se dál. „Občas si k někomu přisednu a dám se do hovoru. Zrovna před týdnem jsem našel báječnou partu. Možná trochu nesourodou, ale všichni se náramně bavíme a to je hlavní," nepřestával se usmívat. Když jsem z kavárny odcházel, sedělo u optimisty několik jeho kamarádů a hlasitě se smáli. U vedlejších stolů jsem pozoroval, jak dámy středních let si cosi šeptají a nesouhlasně se mračí na veselou skupinku.

Když jsem večer odjížděl, vzpomněl jsem si na slova optimistického pána: „Optimismus a víra, to je to, co skutečně léčí! Všechno tady kolem je jen doplněk."