Řidič v roce 2040 - aneb když ekonom napíše povídku (4 minuty čtení)

Zase ráno a zase se budím pozdě, sakra, vždyť ta nová aplikace slibovala úpravu spánku, měl jsem se vzbudit na minutu přesně! Tak rychle do koupelny a hlavně se musím oholit, kolegyně v práci se shodly, že vousy jsou maskulinní symbol a nepatří do žádného civilizovaného kolektivu, takže naše podniková rada, spravedlivě složená z pěti žen, dvou nebinárních osob, dvou zástupců umělé inteligence a jednoho muže, odhlasovala podmínku hladké tváře pro vstup na pracoviště. Zapínám holící strojek, který jakoby sám zázrakem klouže po mé tváři a nezúčastněně čekám, až chytrá technika vykoná práci za mě.

„Jauvajs!“ vykřikl jsem zlostně, když mi strojek z ničeho nic spadl na palec u nohy a odkutálel se do rohu koupelny. Přemýšlím, kde se stala chyba a najednou mi to došlo, všichni v domě si dálkově zapnuli nabíjení svých elektromobilů dole v garáži, tudíž došlo k poklesu napětí v síti a mému holícímu strojku došla šťáva. Tohle se stává docela často, ale odborníci neustále slibují, že už za pár týdnů přijdou s revolučním nápadem, jak problém odstranit, co na tom, že už to trvá zhruba od roku 2035, kdy byly zakázány klasické automobily. Brzy mi bude čtyřicet a ještě si občas vzpomenu, jaké to bylo, jak voněl benzín a jak vrněl pod kapotou solidní osmiválec, ve dvaceti jsem si na brigádě vydělal na slušnou ojetinu bavoráka a dodnes mě lehce mrazí z toho vzrušení, že jsem vlastně léta dělal něco zakázaného a nevhodného. Kolem roku 2020 nastal zlom a mediální masáž, které se nedalo vyhnout, klasická auta a jejich řidiči byli postupem času stále více očerňováni jako původci všeho zla a největší škůdci klimatu. Takže se teď vlastně i tak trochu stydím, že jsem přispěl k oteplování planety a samozřejmě už bych nikdy zpět tradiční auto nechtěl, vždyť elektromobil je o dost lepší.

„Sakra!“ nadával jsem si v duchu, vždyť jsem úplně zapomněl na rezervaci svého auta na cestu do práce. Z mysli jsem okamžitě vyslal povel svým čipovým hodinkám na ruce, ony to vlastně už nejsou hodinky, ale takové zařízení zabudované přímo pod kůží na zápěstí. V hlavě se mi rozezněl strojový, umělý hlas: „Vaše rezervace je dvacátá v pořadí, Váš vůz bude přistaven ke vchodu číslo 29 za necelých 20 minut.“ Nechtěl jsem nadávat sprostě, ale bylo mi jasné, že do práce nemůžu přijít včas. Zatracený rezervační systém! Možná nechápete, proč prostě nejdu do garáže a neodjedu svým autem, bohužel, tyhle časy jsou dávno pryč, na každý bytový dům ve městě je vyčleněno pouze pět aut bez ohledu na jeho velikost a vlastní auto si koupit nemůžete. Říká se tomu podpora sdílené ekonomiky a ze začátku to bylo ryze dobrovolné, jenže pak v televizi říkali, jak nadbytek aut škodí přírodě, takže se to stalo během pár let povinné. Šlo sice samozřejmě o elektroauta, ale jejich výroba taky zanechá jistou uhlíkovou stopu, takže jsem se vlastně s tím, že nemám své auto, celkem smířil, ostatně jako většina, ale občas ve mně zahlodá úvaha, proč i na rodinný dům vysokých politických představitelů taky připadá pět aut.

Měl jsem aspoň trochu času vypít si ranní kávu, ve své hlavě jsem sesumíroval objednávku směrem k našemu kávovaru a můj čip se propojil s přístrojem na kuchyňské desce. „Přistav hrnek!“ zvonil mi cizí hlas v uších, já jedním skokem z poličky vytáhl hrnek na kafe a rychle se s ním otočil ke kávovaru. Pozdě, káva už vytekla a pomalu dělala hnědou loužičku na kuchyňské lince. Tohle nebude zrovna nejlepší den, říkal jsem si v duchu a najednou zaznělo „Váš vůz je připraven, na nastoupení máte pět minut, pak rezervace propadá!“. Tak to sebou musím hodit, rychle obléct, popadnout tašku a sejít pět pater dolů. Výtahy totiž naše městská rada zakázala před dvěma lety, žerou moc elektřiny a pohyb je navíc zdravý. Je mi trochu líto toho vozíčkáře z desátého patra, už tolik měsíců se nedostal z bytu, ale sociální odbor slibuje, že jeho žádost o přízemní byt se vyřídí každým dnem a navíc vědci možná konečně přijdou s revoluční metodou dorůstání končetin, pokusy byly zatím úspěšné tak na půl, prasatům totiž dorůstaly nohy od stonožky, takže se asi experti na genetiku trochu bojí, co by dorostlo lidem.

Ufff, stihl jsem to sice dost těsně, ale stihl a rychle jsem zapadl na sedadlo řidiče v dvoumístném malém elektromobilu a překvapeně se podíval na místo spolujezdce, které bylo prázdné. Dost se mi ulevilo, protože rezervační systém mi mohl přidělit někoho ze sousedů a po ránu nemám chuť si s někým povídat. Auta nemají jezdit plně neobsazená, to je relativně nový zákon a má ještě více zefektivnit osobní dopravu. Možná vás zaráží, že je auto pouze dvoumístné, ale takových už je většina, nepotřebují tolik energie a navíc podezírám výrobce, že chce taky trochu snížit porodnost, protože každý přece ví, že dalším škůdcem klimatu jsou děti, tudíž jsou čtyřmístná a nedej bože šestimístná auta v rezervačním systému téměř nedostupná.

Pravá noha mi instinktivně zacukala, aby sešlápla plyn, jenže zbytečně, teď už jen stačí čip a nahlášení předem, kam potřebujete jet, řídící asistent to už dávno ví, takže auto samo vycouvalo z parkovacího místa a rozjelo se po silnici. Asi z nostalgie konstruktéři elektromobilů ponechali volant, můžete s ním sice za jízdy kroutit, ale směr to nezmění, ten vypočítá chytrý asistent a vy vlastně nemáte na řízení žádný vliv. Po pár minutách jízdy vůz prudce brzdí, už tuším, co bude následovat. Automatický systém otevírá dveře spolujezdce a v tom momentě usedá půvabná, mladá čer… „Jau!“ vykřiknu místo pozdravu a dostanu od čipu mírnou elektrickou ránu, protože výrazy „černý, černoška“ jsou už deset let přísně zakazovány, a myslích lidí cíleně blokovány, pokrokové je říkat tmavší bílá. Žena se chápavě usměje a pozdraví. Rezervační systém mi tentokrát vybral celkem fajn spolujezdkyni, jsem spokojený, jindy to bývá horší, protože nikdy nevíte, kdo jede zrovna vaším směrem a vyšle požadavek na spolujízdu, která je povinná.

Asi po deseti minutách rozpačitého mlčení a úsměvů auto přibrzdí u obrovské budovy, otevřou se dveře a žena mizí na chodníku. Pozoroval jsem se zalíbením její pozadí, i když jsem dopředu věděl, že zase dostanu usměrňující ránu z čipu, tak tenhle kus teda stál za to! Ještě pár minut a vůz zajíždí do známých garáží naší firmy, automatický systém se se mnou loučí a přeje mi hezký den, prý už se mám dnes chovat rozumněji nebo mi odpoledne zablokuje přístup k rezervaci vozu. No jo, už po ránu mám dvě čer…, sakra tmavě bílé, tečky v systému, to by nemuselo dopadnout dobře. Vybíhám schody do našeho patra a hned při příchodu se na mě mračí uvítací umělý asistent, oplatím mu to úsměvem a přicházím do kanceláře. Pohoršeně se na mě upnou zraky všech pěti kolegyň a jedna s odporem vyštěkne: „Vousy!“ Sáhl jsem si na tvář a byly tam, půlka obličeje prostě nebyla oholená. Už jsem se chystal na vlastní obhajobu, když v tom mi čip hlásil „Dnes jste již překročil povolenou míru trestných bodů, váš přístup do rezervace elektromobilů se na 24 hodin zamítá.“ a najednou jsem pocítil závan svobody, uchechtl se a povídám: „No co, tak já odpoledne prostě půjdu pěšky!“.