Nevedeme si vůbec blbě - ale hlásit se to musí!

K nedávnému významnému výročí se hodí trocha bilancování a zhodnocení, kam jsme za těch třicet jedna let společně došli a co můžeme ještě vylepšit. Následující řádky čerpají z dat renomovaných institucí, která poskytují mezinárodní srovnání v různých oblastech. Dovolil jsem si krátké zamyšlení ve třech oblastech: ekonomika, školství a zdravotnictví. Tak se na to pojďme podívat konkrétněji.

Ekonomika

Nejzákladnějším ukazatelem je hrubý domácí produkt v paritě kupní síly, v tomto případě, kdy srovnáváme s ostatními státy je vyjádřen v amerických dolarech na obyvatele. Loni tento ukazatel činil 39 741 $ a ve srovnání s ostatními evropskými státy jsme předběhli například Itálii nebo Španělsko, sice jsme ještě stále pod průměrem EU, který je momentálně 43 561 dolarů, ale i tak jsme na dobré cestě. Podle Mezinárodního měnového fondu jsme se posunuli o dvě příčky směrem vzhůru na 27. místo v pořadí nejvyspělejších ekonomik světa, měřeno podle velikosti hrubého domácího produktu na obyvatele.

Co zlepšit, abychom se na žebříčku dostali minimálně do druhé dvacítky? Určitě chytit příležitost za pačesy, v tomhle případě využít koronavirovou krizi k rozumným investicím do infrastruktury, která podpoří konkurenceschopnost našich podnikatelů a zlepší jejich postavení na globálních trzích. Velký přínos by přinesly i investice do vzdělání, cíleně však prioritně do perspektivních oborů průmyslu 4.0 a digitální transformace firem, zároveň posílit kvalitní primární vzdělání, ke kterému musí mít stejný přístup děti ze všech socioekonomických vrstev společnosti.

Současný nabídkový šok, který není na straně firem státem dostatečně proti-stimulován, je bohužel ukázkou nepochopení problému podnikatelského sektoru ze strany vlády. Stimulace na straně poptávky se totiž obvykle jen rozpouští v inflačním očekávání a důchodcům přidaná pětitisícovka přinese v řádu měsíců spíše jen dobrý pocit. Vláda se musí zaměřit daleko více na podporu firem, jinak roztočí spirálu ještě více. Zrušení superhrubé mzdy moji podporu má, nicméně ne z pohledu čistě ekonomického, ale spíše z principu, kdy by měla rozhodně následovat přísná opatření na úspory ve výdajích na obsluhu státu, snížení úřednického stavu a snaha alespoň najít závazný plán na eliminaci státního dluhu jinak, než národní bankou nakupovanými dluhopisy vlastní země a fakticky tedy rozpouštění úspor nás všech. Jako samostatnou kapitolu tedy vidím monetární politiku, vliv zvýšených „relativních“ příjmů na rozevření sociálních nůžek a další růst již tak zcela neodůvodněných cen nemovitostí zejména ve velkých městech, tažených ještě navíc bezprecedentně nízkou sazbou hypoték a jejich dostupností pro bohatší vrstvy obyvatelstva, včetně sociálních problémů, které tím vznikají. O potenciálně výbušném problému, až tato bublina jednou splaskne, ani nemluvě.

Školství a vzdělanost

Jak jsem psal výše, investice do vzdělání je zásadním faktorem ekonomického růstu a bez její dostatečné výše se dopředu nepohneme. Bohužel, ve srovnání výsledků našich žáků podle projektu PISA vyhlášeného naposledy v roce 2019, jsme skončili jako průměrní, i když jsou na tom žáci oproti stejnému srovnání z roku 2015 lépe ve čtenářské gramotnosti, matematice a přírodovědě. Takže je vidět, že naše děti mají na to z třetí desítky poskočit výš, zaslouží si tedy větší podporu školství od státu prostřednictví zvýšení investic z veřejných rozpočtů. Zároveň je nutné více propojit školství s praxí, u nás je do duálního vzdělávání zapojeno pouze 25% firem, v sousedním Rakousku 44,5% a v Německu dokonce 63%, jedná se především jejich o propojení do výuky a výzkumu vysokých škol. Zásadním problémem, který je ze strany MŠMT již roky implementován, považuji inkluzi a vše s ní související. Za krátkou zmínku stojí také systémová a soustavně prováděná indoktrinace ze strany politických neziskovek, často financovaných ze zahraničí, kdy jsme jedna z mála zemí, která si nechá dobrovolně na školách takto vlastním dětem vrtat šrouby do hlavy.

Zdravotnictví

Zejména v posledních dnech a týdnech se naplno projevuje, že máme v porovnání se světem jedno z nejlepších zdravotnictví. Možná se nám to občas tak nezdá a někdy zanadáváme si na celý systém, ale věřte tomu, že v ostatních státech jsou na tom často o dost hůř. Evropský spotřebitelský index zdravotní péče (EHCI) naše zdravotnictví hodnotí jako lepší než ve Velké Británii nebo ve Španělsku či Itálii. Naše zdravotnictví je zejména chváleno za efektivitu, tedy za hodnotu péče, které zdravotnictví dokáže poskytnout za peníze, které má k dispozici. Navíc máme spravedlivý přístup ke zdravotní péči a můžeme se pyšnit jedním z nejnižších počtů kojenecké úmrtnosti na světě.

Bohužel se ukazuje, že je české zdravotnictví podfinancované a znát je to zejména na platech personálu, proto mladí lékaři často odcházejí do Německa a do dalších zemí. Zdravotníci si jednoznačně zaslouží vyšší platy, takže ne růst platů státních zaměstnanců plošně, ale přidat jen některým skupinám, třeba právě lékařům, sestrám a dalšímu personálu.

Ve všech třech oblastech je tedy jistě co zlepšovat, na druhou stranu jsme všichni od roku 1989 udělali pořádný kus práce a já bych vám všem za to rád poděkoval. Ten rozdíl oproti šedivým desetiletím komunismu je prostě znát, ať si škarohlídové říkají klidně opak, ale desítky opravených kulturních památek, zvelebených náměstí, stovky opravených domů a tisíce poctivých soukromých firem jsou prostě vidět. Jsme země plná pracovitých, šikovných a chytrých lidí, teď už jen zbývá, abychom měli i chytrý stát, kde politici budou hájit hlavně naše zájmy a nikoli svoje kapsy. Poděkování, poklona a obrovský dík za mě patří hlavně pracovníkům ve zdravotnictví, kteří ze sebe v těchto dnech vydávají maximum.

Díky za přečtení a zůstaňte zdrávi!

Vaší pozornosti doporučuji též: 

https://miroslavkrizek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=756802

https://miroslavkrizek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=760171

https://miroslavkrizek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=759686

https://miroslavkrizek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=758027

https://miroslavkrizek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=756299