Příliš často nečtu takové ty „hoaxové“ zprávy typu - „nepošleš- li tento e-mail do dvou hodin na dalších dvacet adres, stane se něco neuvěřitelně hrozného...“ Nedávno jsem však dostal zprávu podobného charakteru, která mě však přiměla k zamyšlení. Vycházela z toho, že obyvatelé středu Evropy mají vlastně neuvěřitelné štěstí – v této oblasti vyrostlo už několik generací, které poznaly válečný konflikt pouze „díky“ moderní přenosové technice – když to trochu zjednoduším, byl to pro ně určitý typ „reality show“, na kterou se možná „dobře“ dívá, ale kterou, když nás omrzí, můžeme v pohodě a bez problémů vypnout.
V této oblasti snad nejsou lidé, kteří by trpěli hladomorem, nedostatkem vody nebo lékařské péče. Ani teroristické akce, k nimž dnes hojně ve světě dochází (nejčerstvější – zatím neprošetřená – stojí patrně také za útokem na městský maraton v Bostonu) se naštěstí u nás nevyskytují. Naprostá většina obyvatel má vlastní, družstevní nebo nájemní střechu nad hlavou – (pravda, nejsem schopen určit, zda bezdomovci, které je možno potkat v každém větším či menším městě jsou na ulici z vlastního „přesvědčení“ či je tam dohnal nepříznivý osud). Více než 90 procent obyvatel naší české kotliny disponuje mobilním telefonem, počet domácností připojených na internet také rok od roku narůstá. Podle jedněch statistických údajů se máme snad nejlépe za posledních několik desítek let. Zkrátka z tohoto popisu to vypadá téměř jako ráj na Zemi.
Přesto stačí i vegetariánovi, aby otevřel libovolné masové médium – a vyhrnou se na něj naprosto negativní zprávy o tom, jak ekonomika klesá a naopak nezaměstnanost, zadlužení a inflace rostou. Je to téměř jako v tom vousatém vtipu, kdy člověk otevře televizi, probírá se tam krize, zapne rádio, znovu se mluví o krizi. Pak už se bojí otevřít třeba jen ledničku... (tehdy bylo ovšem místo slova krize použito jméno jistého politika). Po přečtení jen několika zpráv si většina lidí začíná sepisovat závěť, snaží se zaopatřit své poslední věci a nebo aspoň dát za pravdu škarohlídům, kteří odpovídají na otázku „Kdy bude už konečně lépe?“ protiotázkou: „Lépe? Lépe už přeci bylo!“ Jako člověk, který denně píše o tom, jakým vývojem (často doprovázeným více či méně obratnými veletoči či kotrmelci) prochází ekonomika v tak zvaném „rozvinutém“ světě, začínám vyznávat v konfrontaci s výše uvedeným heslo, které razil už římský básník Horatius ve své sbírce Carmina: „Carpe diem“ a dodávám – zítra již může být pozdě. Nemyslím tím jenom na neštěstí, které se dnes událo v Bostonu. Může dojít (a bohužel začasté dochází) k otřesům ekonomiky, propadům trhů a jiným katastrofám (nebo „katastrofám“?). I když na druhou stranu, obchodování na světových burzách je vlastně „jen“ způsob zajištění toku kapitálu, komodit, zboží a služeb. Když si dovolím trochu zjednodušení, je to vlastně taková „hra“, v níž se žetony (ať už jim říkáme americký dolar, euro, japonský jen nebo třeba česká koruna) přesouvají z jedněch rukou do rukou jiných. Svým způsobem zde, stejně jako všude jinde platí jeden ze základních fyzikálních zákonů – zákon zachování hmoty, který říká, že nic se nemůže definitivně a beze stopy ztratit. Je to snad jeden z mála dokonalých zákonů – zatím nevím o nikom, kdo by jej překročil – i když za jeho nedodržení nejsou stanoveny žádné trestní sankce. Chcete- li se dozvědět více třeba o těch velkých hřištích zvaných „světové trhy“ dozvědět více, navštivte tyto stránky a nebo si přijďte popovídat na Facebook.
