V jednom z minulých blogů jsem napsal, že srdce Evropy je jedním z mála šťastných území, na kterém již několik generací nezažilo skutečnou válku. To však neznamená, že by se mu vyhýbala válka (nebo spíš "válka"), v níž nejsou lidské oběti, ale zuří v ní neméně ostré a zběsilé boje. Ano, mám na mysli válku cenovou, kdy se firmy, společnosti i jednotliví lidé snaží vybojovat pro sebe co největší podíl na společném "koláči" vytvořeného hrubého domácího produktu.
Cenová politika jednotlivých firem patří k jedněm z nejvíce střežených tajemství, která si všichni chrání jako pověstné oko v hlavě. O tom, že ceny jednotlivých produktů a služeb jsou nastaveny mnohdy tak, že jejich poskytovatelům skýtají pohádkové zisky, se můžeme přesvědčovat dnes a denně na příkladech různých akcí a slev, kterými obchodníci vytrvale a s urputností zásobují trhy na všech frontách (i když jsem majitelem za minulého režimu velice populární "modré knížky", stále se mi do textu míchají vojenské termíny...). Kdyby tyto informace byly volně k dosažení, bylo by zajímavé srovnat, kolik z ceny například hovoru z mobilního telefonu nebo poskytnuté bankovní služby činí náklady na tyto záležitosti a kolik přinášejí zisku firmám, které je poskytují. O tom, že současný trh pozvolna přestává být trhem dodavatele a že i konečný spotřebitel projevuje zájem o svá práva a svou kupní sílu, svědčí zejména v poslední době značně mediálně propírané akce proti mnohdy ne zcela smysluplným, průhledným a zřejmým poplatkům v bankách (jaký smysl má poměrně velice "horentní" poplatek za vedení hypotečního účtu, na němž se měsíčně objeví maximálně 3 položky, z nichž jedna je právě onen nepříliš symbolický poplatek ve výši mnoha desítek Kč). Dalším příkladem "černé skříňky" (nebo snad trochu hruběji řečeno "černé díry") na poplatky jsou ceny operátorů mobilních telefonních sítí. Přesto, že náklady na jednu odeslanou SMS zprávu či minutu uskutečněného telefonního hovoru jsou zcela "marginální", poplatky za poskytnuté služby jsou opět podle mého názoru velice nadsazené. Je zvláštní, jak rozdílný přístup uplatnily jednotlivé firmy poté, co se začalo veřejně hovořit o těchto problémech. Zatímco banky spustily hysterickou kampaň na téma ožebračování již tak chudých bankovních domů, které by přišly zrušením poplatků za vedení hypotečních účtů o velkou část svého zisku, mobilní operátoři na snižování poplatků za telefonní služby začaly stavět svou reklamní kampaň. Když se vrátím k praktikám v Česku působících bank, zdá se mi, řečeno právnickou "hantýrkou" minimálně v rozporu s dobrými mravy, že banky nepostupují ke klientům stejně - těm, kdo se ozvou a "nedají pokoj" poplatky za vedení hypotečního účtu prominou, i když nezapomenou podotknout, že nemusejí, protože rozhodnutí německého soudu pro ně není závazné a v Česku se vyskytl snad pouze jediný případ, kdy soud rozhodl o povinnosti banky vrátit tyto poplatky. Jednají zkrátka podle přísloví: "Lepší drzé čelo než poplužní dvůr". I když nejsem právník, domnívám se, že v tomto případě by měly banky jednat jednotně vůči všem klientům - tedy prominou- li poplatek za vedení hypotečního účtu jednomu klientovi, musejí tak učinit vůči všem. V každém případě by to pro ně asi bylo levnější než se soudit se všemi klienty a hradit poplatky za prohrané soudní spory. Jistě, banky mají možnost, jak tuto situaci vyřešit poměrně elegantně a bez rizika, že toto řešení bude napadeno - totiž zahrnutím poplatků do úrokové sazby, která je sjednávána individuálně. V té se již nějaká ta korunka může ztratit poměrně bez problémů. Nejenom o poplatkové válce si můžete popovídat na facebookové adrese. Informace z dění na finančních trzích najdete také na stránkách magazínu Quote.
