Pohádka o smrti a zrození

Je to příběh, který zní jako pohádka. A přitom je skutečný. Ze života. Kdysi dávno (nebo možná právě teď?) žil byl muž se srdcem chlapce. S duší dítěte. Snil o tom, že bude psát. Bude svým psaním přinášet radost. Nebo smutek. Způsobí úsměv. Vyvolá pláč. Zkrátka, nenechá lidi lhostejnými. 

Ale pak mu řekli. To není dobře. Nepiš tak, jak cítíš. To nikdo nechce. Nikdo to nečte. Musíš psát tak, abys měl co nejvíc čtenářů. Musíš používat správná slova. Musíš, musíš, musíš.... A muž tak psal. Vybíral si témata, která ho zajímala. O kterých si myslel, že by zajímala ostatní. Ale řekli mu. Emoce? Ty dnes nikoho nezajímají. Musíš lidi provokovat. Naštvat. Popíchnout. Používat správná slova. Která se hledají. Ne ta, která ti přinese slina na jazyk. Pak tě budou číst. A on poslechl. Nelíbilo se mu to. Ale poslechl. A pak se něco zlomilo. Řekl si: Ne! Budu psát, jak mi zobák narost´! Vytvořím si vlastní svět. Svět plný emocí. Radosti, krásy, smutku, žalu. Budu přinášet emoce. Radost. Smutek. Úsměv. Zamračení. Slzy. Dojetí. A tak je zase tady. Tak se těšte! Nebo bojte? Přijďte si o tom popovídat. Kam? Třeba na Facebook. Těším se na vás! 

Autor: Mirek Jaroš | čtvrtek 13.3.2014 16:01 | karma článku: 6,70 | přečteno: 207x