O krátkém setkání a příliš brzkém rozloučení

Jak před lety zpíval Michal Tučný ve své písni, „tenhle příběh je pravda, ať visím, jestli vám budu lhát.“ Byla sobota ráno. I když právě probíhal víkend, nařídil jsem si budíka už na půl šestou ranní. Kromě běžného rituálu – procitnutí, probuzení, probrání se ze snů – jsem se musel vypořádat ještě s dalšími činnostmi – zalít kytky, umýt nádobí, vysypat odpadky a mnoho dalších rutinních činností. Jak jsem už napsal – venku zuřil víkend a já se vypravoval, abych prožil velikonoční svátky v kruhu své rodiny. V oněch ranních hodinách jsem ještě ani netušil, co mě zanedlouho čeká....  

Musím skromně konstatovat, že všechny ty výše popsané činnosti jsem díky své vrozené šikovnosti, břitké inteligenci a nespornému organizačnímu talentu zvládnul naprosto v pohodě. Mohl jsem tedy vyrazit na autobus v 6:30, abych bez problémů stihnul dálkový spoj do Karlových Varů odjíždějící hodinu poté, tedy v 7:30. Všechno vypadalo, že to bude jen další z mnoha cest, které jsem už dřív absolvoval. K jedinému vzrušení snad mohlo dojít jenom při očekávání, jaký film budou v autobusu promítat a jaké noviny se mi dostanou do ruky. Ale nakonec bylo všechno úplně jinak.

Cesta stále ještě dřímající Prahou z Libuše na Kačerov proběhla bez sebemenšího náznaku, že by se v nejbližší chvíli mělo stát něco výjimečného. Ale to se mělo vzápětí změnit. Z autobusu číslo 113 jsem vystoupil napůl ještě spící. Můj duch bloudil nad vodami snových krajin a já nevnímal okolí. A v tom jsem ji spatřil. Nesla středně velký kufřík, který naznačoval, že nebude z nejlehčích. Vycítil jsem příležitost a přidal do kroku. Když nic jiného, mohl bych prohodit několik nezávazných, ale přesto příjemných slov a tak si zkrátit cestu na Florenc. Tu znám ostatně po těch letech prožitých v Praze jako příslovečné svoje boty.

Stačilo pár rychlejších kroků – a stáli jsme vedle sebe. Vlídným hlasem jsem neznámé popřál hezké ráno a zeptal se jí, zda jí mohu se zavazadlem pomoci. Čekal jsem zdvořilé odmítnutí s odkazem na malou hmotnost zavazadla – ale – k mému překvapení – jsem zaslechl odpověď – „To budu ráda.“ A už tu byla záminka k rozhovoru. „Kam cestujete, takhle po ránu?“ „Jedu na svátky, do Beskyd, navštívit rodiče a kamarády,“ řekla příjemným hlasem. Zmobilizoval jsem v sobě poznatky získané četbou knížek Jiřího Guta Jarkovského a Ladislava Špačka. „Abych nezapomněl, jsem Mirek,“ prohodil jsem v souladu s oběma velikány etikety a vybraného chování. „Těší mě, jsem Dáša,“ řekla. „A kam cestuješ Ty?“ „Je to náhoda, ale taky za rodinou, ale na druhou stranu. Nejdřív do Karlových Varů a pak ještě několik málo kilometrů, do Chodova.“ Dozvěděl jsem se, že Dáša jede vlakem, ale ani ona nemá přímé spojení a tak musí přesedat. Pracuje v Praze, u jedné zahraniční firmy s ruským majitelem. I já jsem odkryl svoje karty a řekl, že v současné době hledám práci, protože společnost, v níž jsem pracoval, skončila svou činnost. Psával jsem články o burzách, komoditách a obchodování ve světě. V tomto duchu se nesla naše konverzace po celou cestu. Už už jsem měl na jazyku, že bychom si mohli předat kontakty, dokonce jsem chtěl zavést řeč na to, že mám plnou kapsu vizitek z předchozí práce, na kterých mám svoje telefonní číslo. Ale vtom se z reproduktorů vagónu ozvalo: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští zastávka: Hlavní nádraží!“ „Já už musím vystupovat,“ prohlásila Dáša – a jak řekla, tak učinila. Sotva jsme si stihli popřát šťastnou cestu a krásné Velikonoce. A od té doby lituji, že jsem nebyl rychlejší. Ostatně, jak jsem už zjistil, člověk většinou spíše lituje věcí, které neudělá než těch, které udělá a třeba se ne tak úplně podaří. A tak píšu tenhle článek. Pravda, je to takový vzkaz v láhvi, který putuje mořem velkoměsta. Mořem elektronických zpráv. Ale třeba najde svou adresátku? Náhody se přeci občas stávají. I když, je to nesmysl. Náhody vlastně neexistují. Nebo ano? Jestli ano, ozveš se mi, Dášo? Omlouvám se, že jsem nebyl duchaplnější. Třeba budu mít štěstí? A když ne, tak aspoň zbyde krásná vzpomínka. Na jedno předvelikonoční ráno. A abych nezapomněl – můj mail je [e-mail]. Těším se, že si třeba budeme zase povídat. Že navážeme na naše příjemné povídání ve vagónu metra na červené trase „C“. Říkala jsi, že jezdíváš na Smíchov. Tak Ti, Dášo, přeji hezký podvečer. Večer. Noc. Ráno. Den. Prostě krásnou každou chvilku.  

Poznámka: Autor zde prohlašuje, že jména ani žádná z dalších podstatných skutečností v tomto článku nebyla změněna.