„Svět se mění a my s ním...“ chtělo by se říci spolu s kdysi populárním reklamním sloganem. A těmto v poslední době poměrně překotným změnám se snaží (více či méně úspěšně) přizpůsobit nejenom jednotliví lidé, ale také instituce. K těm největším jistě patří Evropská unie. Změny, které se zde odehrávají, můžeme rozdělit do několika skupin. Všechny tyto změny se dotýkají základní podstaty fungování onoho nadstátního celku.p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; } (zpracováno podle informací z deníku E15 ze dne 20. února 2015)
p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }
K základním principům Evropské unie patří volný pohyb kapitálu a osob. Svoboda pohybu je zaručena obyvatelům EU pomocí schengenských dohod. K témto dohodám zatím přistoupilo 26 z 29 členských států EU. Do schengenského prostoru se zatím nezapojily 3 státy – Chorvatsko, Rumunsko a Bulharsko.
O tom, jestli schengenský prostor v současné podobě přežije, se na půdě EU vedou rozsáhlé diskuse. Jedna skupina zastánců trvá na tom, že svoboda volného pohybu patří k základním a nezadatelným právům lidských bytostí. Do druhé skupiny patří lidé, kteří tvrdí, že je nutné pravidla pro volný pohyb změnit. Tyto změny by se však podle nich neměly týkat vnitřních hranic. Do třetí (poměrně extrémní skupiny) patří lidé, kteří věří, že je nutné vrátit se zpět ke kontrolám na hranicích jednotlivých členských států. Tuto nutnost vidí především v souvislosti s růstem vlivu meziniárodního terorismu. Kontrolu pohybu právě teroristů mezinárodního formátuby mělo zajistit dodžování současných předpisů a pravidel. Ty by tak měly teroristům ztížit dosud pohodlné cestování uvnitř schengenského prostoru.
Italský premiér Matteo Renzi zastává názor, že zrušení principů daných dohodami ze Schengenu by bylo faktickým koncem Evropy. Na opačném konci názorového spektra stojí například Marine Le Penová – šéfka francouzské Národní fronty a pravděpodobná favoritka prvního kola prezidentských voleb ve Francii. Tato dáma považuje svobodu pohybu za poněkud bláznivou myšlenku. Podle ní si jednotlivé státy musí ponechat možnost rozhodovat o tom, koho vpustit na území svého státu a kdo toto území bude muset opustit.
