Jsem feministka?
Babička se byla i se svojí sestrou podívat na všech představeních Na provázku, ve kterých jsem hrála
a po jednom z nich, mi pak v dojetí, které se jí nepodařilo skrýt, odrecitovala vlastní báseň, kterou napsala v mládí - plnou lásky a vášně. Než rok poté umřela, stihla mě naučit vyšívat a nadiktovala mi několik svých básniček. Rázem se můj pohled na ni změnil. Cítila jsem se na chvíli jako Barunka Panklová, možná proto, že jsem tušila, dosud ne zcela objevený svět, maminky mého tatínka. Té která se rozvedla
s otcem svých dětí, když nejstaršímu dítěti - mému tátovi - bylo 18 let. Chtěla být spisovatelka - místo toho se protloukala, jak mohla - starala se o svoji rodinu, muže a pomáhala vydělávat. U nás na Moravě ještě dodnes přežívá názor, že žena nosí zástěru proto, aby se s ní zakrývalo, to co se děje doma.. Snad proto jsem se nikdy pořádně nedozvěděla, proč se s dědou rozvedli..Pro mě to byl slušný,hodný člověk - svým způsobem až bezbranný chlap,který svojí samotou ve mě vzbuzoval soucit.
Myslím, že babička byla svým způsobem feministka. Chytrá žena s bystrýma očima, kupou zálib, milující své děti, rodinu, ale i svobodu. Nikdy jsem ovšem nebyla svědkem nějakého jejího degradujícího pohledu na muže, přestože jsem tušila, proč tolik nenáviděla alkohol.
Nikdy jsem neviděla svoji mámu, že by odcházela na dýchánky s kamarádkami, nebo s nimi provolala hodiny probíráním bolístek, problémů s muži (a to byly doby, kdy jeden hovor, jakkoliv dlouhý, stál 50 haléřů). Nebyl na to čas. Když jsme,jako holky někdy byly svědky rozhovoru třeba se sousedkou u kávy - probírala se klasika - jak děti zlobí, jak dobrá je která kadeřnice a co je u koho nového. O vztazích jsem se od nich naučila, že lidská paměť je úžasná v tom, jak ty ošklivé věci zapomíná a pamatuje si jen to hezké. Neprobíraly se zaručené senzace, drby a zlé řeči a možná i proto, mě nikdy nebavily a později jsem ani nevyhledávala kamarádky, které prázdně tlachaly o tom, na které diskotéce byl jakej frajer, která holka je mrcha a co si vezmou na sebe. Od mala jsem záviděla klukům nejen autíčka, ale i jejich přátelství založené na úplně jiných pravidlech, než byla ta holčičí. Hrála jsem si sice ráda s panenkama, ale obvykle sama a na porodnici - přišlo mi už tehdy úžasný, že na rozdíl od kluků, my holky jednou můžeme porodit dítě a oni šanci to zažít, nemají.
Ale na druhou stranu jsem jim záviděla to spiklenectví, smysl pro čest a spravedlnost a kamarádství "na život a na smrt" - kamarádila jsem se už od školky s Ivoškem Rumlerem, ve třetí třídě jsem obdivovala a milovala Michala Borka a lezla s ním i ostatníma klukama po "Devíti skalách". A když mi řekl, že jsem fakt dobrá - dmula jsem se pýchou. Četla jsem Rychlý šípy, Majovky, Ernesta Thomsona Setona a jezdila na "skautské tábory".. Výsledek je, že z lásky ke klukům a jejich světu - jsem samostatná svobodomyslná bytost, která se o sebe dovede postarat a hned tak něčeho se nelekne..
Ale přitom se (proboha!) cítím tak křehce a zranitelně.. Chtěla jsem být ochraňována a opečovávána,
ale u toho jsem toužila být vedle chlapa parťákem, s kterým bychom se při lezení na skály vzájemně jistili lanem.. Jak jsem mohla doufat, že bych mohla mít u mužů úspěch! Když mě se "taky" protiví chlapi zženštěle opečovávající své tělo, opalující se na sluníčku a gelující si své vlasy - debatujíce přitom s holkama o posledních módních vystřelcích. Pravé "holčičí přátelství" jsem poznala až v době, kdy mi bylo opravdu těžko a potkala jsem "holky", co se s nimi život nemazal a které uměly poradit, co s bolavou duší. Jedna z nich má dobrou teorii, že holčičí přátelství může existovat až v době, kdy si nejsou navzájem konkurencí, kdy už mají své děti a chápou, že život bolí a umí si vážit jedna druhé. Kdy dojdou k poznání, že ne vždy se člověku daří, jak by chtěl a život utíká příliš rychle, dostaví se i pochopení a soucit k mladším holčinám, které to dnes mají v mnohém o dost těžší.
Ano - v tu chvíli se taky umíme zasmát u vínka vtipům o chlapech, a probírat, jak se nám stále líbí sex. Pobavit se o tom, jak která musela něco opravit, nebo přišroubovat, buď proto, že je sama, nebo ten její na to není - ale "holky,když on zase umí jiný věci"..A smích tak uvolňuje!
V tu chvíli se opravdu cítím, jako chlap, mezi který jsem často chtěla patřit. Najednou vím, že přátelství je přátelstvím, ať jde o ženy nebo muže a jde hlavně o to, že na druhýho je spoleh, o sdílení a pochopení toho druhého..
I tohle budu učit svoje kluky, jejichž svět můžu objevovat ještě z pozice mámy. Už dnes vím, že jde o náš život, a když v něm nejsme spokojení, nemůžeme za to vinit toho druhého. Můžeme jen - odejít.. Pochopila jsem moji babičku.. Byla duší i tělem feministka - v tom smyslu, že se cítila být bytostí s vlastním názorem, touhami a potřebou pracovat, ženou, která není ovládána mužem z pozice síly a pocitu fyzické, nebo finanční převahy. Z jejích básní dýchá potřeba lásky a souznění. A věřte, nevěřte - od té doby, kdy jsem si to uvědomila, potkávám muže s citlivou duší a srdcem chlapa.. Negelujou si vlasy, a je jim docela fuk, jestli teď letí kožichy, nebojí se říct, že je jim smutno, a když stojí na místě, kam chodili se svojí láskou, tak se jim zastavuje dech. Nebo, že se někdy bojí odloučení a třeba i života.
Jsem bytostně přesvědčena, že náš život je hlavně o lásce, o citech, porozumění a sdílení. A ne o žádném boji - muži versus ženy. Tak teď vlastně nevím, co jsem.. Jsem feministka nebo chlap?
Mirka Součková
Rozhodnutí vladaře (nad svým životem)
Když odchází síly, nechce se už být, nechtěl jsem přežívat, jen naplno žít. Zářit a milovat a naplno hrát, cítit a pracovat - dělat, co mám rád.
Mirka Součková
Klíče v kanálu
Vzteky hryžu ret a brečím tu u Kryla Už není cesty zpět? Není kam bych ukryla, své strachy o naši zem. Co necháme tu dětem?
Mirka Součková
Ladíme k sobě
Jsi můj hlas a já tvůj druhý, ladí nám spolu každý tón, nerušíme svoje kruhy přeladils mě, jak zvonař zvon.
Mirka Součková
S tebou
Stebou je i mlha, něžná vata, s tebou čas, jak mladý koník chvátá, s tebou i listí na podzim je krásné, i noc, ve které pro nás slunce zhasne.
Mirka Součková
Drž mě a nepouštěj
Jsem snad všechno, co jsi nepotkal jsem srdce co tě bolí, jsem to málo, co jsi nečekal a ve tvých očích solí.
Další články autora |
Královna fetiše rozdráždila Ameriku. Její fotografce se klaní i feministky
Seriál „Nejkrásnější fotografka“ či „nejlepší pin-up fotografka na světě“. Taková čestná přízviska si...
„Krok ke třetí světové.“ Ukrajinci zasáhli klíčovou ruskou radarovou stanici
Ukrajinská armáda zřejmě tento týden zasáhla významnou ruskou radarovou stanici, která je součástí...
Turek: Z Nerudové mi bývá špatně, o hlasy komoušů a progresivistů nestojím
Bývalý automobilový závodník a lídr Přísahy s Motoristy Filip Turek patří mezi černé koně...
Česko explodovalo zlatou hokejovou radostí, fanoušci v Praze kolabovali
Česko v neděli zažilo hokejový svátek. Fanoušci vyrazili sledovat finále mistrovství světa na...
Pavel se zranil na motorce. V nemocnici na pozorování zůstane několik dní
Prezident Petr Pavel se zranil při jízdě na motorce. Zranění nejsou vážná, ale vyžádají si...
V Gaze se 70 procent pomoci z moře ukradlo. Hamásu se „odklánění“ hodí
Premium Plán amerického prezidenta Joea Bidena nakrmit Gazu pomocí plovoucích přístavů dostal ránu...
Poslední šance dostat dítě na tábor. Co se letos mění a kde ještě hledat místo
Premium Čarodějnickými hábity, klobouky a nezbytnými hůlkami se děti z Teplic na rozdíl od filmového...
Rusko je agresor, připustil lídr SPD Mach. Chce zrušit Green Deal
Stanovuje si troufalý cíl zrušit Green Deal, zpochybňuje závazek přijmout euro a připouští, že...
Fackují ho, kopou, ničí mu foťáky. Ale stařičký král paparazzi stále fotí
Seriál Jedenáctkrát mu zlomili žebra, jednou ho pobodali, sto osmdesátkrát byl v nemocnici. Naposledy...
Kouzelná chalupa se zahradou 426 m2 na Slapech
Rabyně - Blaženice, okres Benešov
3 950 000 Kč
- Počet článků 161
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1039x
Někdy i neřízená střela,
umím se chovat jako dáma,
vím,co se sluší a co bych měla.
Však duše má je nespoutaná
od dětství plná emocí,
a nikdy nebyla jsem vdaná.
Však než-li plakat po nocích,
píšu si verše na ubrousku.
Jsem z kraje pěkných písniček,
poskládám bolest z malých kousků
do písmenek či notiček.
Znám hodně starých lidí,
co umějí být laskaví
co do duše ti vidí
a poznají,že churaví.
A umějí ji pohladit,
tak taková,bych chtěla být.