Moje přítelkyně z fcb napsala docela vtipný článek,kterým mě vyprovokovala přemýšlet, proč téma feminsmus případně téma muži versus ženy, je stále tak žhavé. Vzpomněla jsem si na svoji babičku.. Pod šátkem, uvázaným na uzel pod bradou, se skrývala spousta svobodomyslných myšlenek a snů - pochopila jsem to bohužel až, když jsem vyrostla a měla jsem své vlastní touhy a sny..
Babička se byla i se svojí sestrou podívat na všech představeních Na provázku, ve kterých jsem hrála
a po jednom z nich, mi pak v dojetí, které se jí nepodařilo skrýt, odrecitovala vlastní báseň, kterou napsala v mládí - plnou lásky a vášně. Než rok poté umřela, stihla mě naučit vyšívat a nadiktovala mi několik svých básniček. Rázem se můj pohled na ni změnil. Cítila jsem se na chvíli jako Barunka Panklová, možná proto, že jsem tušila, dosud ne zcela objevený svět, maminky mého tatínka. Té která se rozvedla
s otcem svých dětí, když nejstaršímu dítěti - mému tátovi - bylo 18 let. Chtěla být spisovatelka - místo toho se protloukala, jak mohla - starala se o svoji rodinu, muže a pomáhala vydělávat. U nás na Moravě ještě dodnes přežívá názor, že žena nosí zástěru proto, aby se s ní zakrývalo, to co se děje doma.. Snad proto jsem se nikdy pořádně nedozvěděla, proč se s dědou rozvedli..Pro mě to byl slušný,hodný člověk - svým způsobem až bezbranný chlap,který svojí samotou ve mě vzbuzoval soucit.
Myslím, že babička byla svým způsobem feministka. Chytrá žena s bystrýma očima, kupou zálib, milující své děti, rodinu, ale i svobodu. Nikdy jsem ovšem nebyla svědkem nějakého jejího degradujícího pohledu na muže, přestože jsem tušila, proč tolik nenáviděla alkohol.
Nikdy jsem neviděla svoji mámu, že by odcházela na dýchánky s kamarádkami, nebo s nimi provolala hodiny probíráním bolístek, problémů s muži (a to byly doby, kdy jeden hovor, jakkoliv dlouhý, stál 50 haléřů). Nebyl na to čas. Když jsme,jako holky někdy byly svědky rozhovoru třeba se sousedkou u kávy - probírala se klasika - jak děti zlobí, jak dobrá je která kadeřnice a co je u koho nového. O vztazích jsem se od nich naučila, že lidská paměť je úžasná v tom, jak ty ošklivé věci zapomíná a pamatuje si jen to hezké. Neprobíraly se zaručené senzace, drby a zlé řeči a možná i proto, mě nikdy nebavily a později jsem ani nevyhledávala kamarádky, které prázdně tlachaly o tom, na které diskotéce byl jakej frajer, která holka je mrcha a co si vezmou na sebe. Od mala jsem záviděla klukům nejen autíčka, ale i jejich přátelství založené na úplně jiných pravidlech, než byla ta holčičí. Hrála jsem si sice ráda s panenkama, ale obvykle sama a na porodnici - přišlo mi už tehdy úžasný, že na rozdíl od kluků, my holky jednou můžeme porodit dítě a oni šanci to zažít, nemají.
Ale na druhou stranu jsem jim záviděla to spiklenectví, smysl pro čest a spravedlnost a kamarádství "na život a na smrt" - kamarádila jsem se už od školky s Ivoškem Rumlerem, ve třetí třídě jsem obdivovala a milovala Michala Borka a lezla s ním i ostatníma klukama po "Devíti skalách". A když mi řekl, že jsem fakt dobrá - dmula jsem se pýchou. Četla jsem Rychlý šípy, Majovky, Ernesta Thomsona Setona a jezdila na "skautské tábory".. Výsledek je, že z lásky ke klukům a jejich světu - jsem samostatná svobodomyslná bytost, která se o sebe dovede postarat a hned tak něčeho se nelekne..
Ale přitom se (proboha!) cítím tak křehce a zranitelně.. Chtěla jsem být ochraňována a opečovávána,
ale u toho jsem toužila být vedle chlapa parťákem, s kterým bychom se při lezení na skály vzájemně jistili lanem.. Jak jsem mohla doufat, že bych mohla mít u mužů úspěch! Když mě se "taky" protiví chlapi zženštěle opečovávající své tělo, opalující se na sluníčku a gelující si své vlasy - debatujíce přitom s holkama o posledních módních vystřelcích. Pravé "holčičí přátelství" jsem poznala až v době, kdy mi bylo opravdu těžko a potkala jsem "holky", co se s nimi život nemazal a které uměly poradit, co s bolavou duší. Jedna z nich má dobrou teorii, že holčičí přátelství může existovat až v době, kdy si nejsou navzájem konkurencí, kdy už mají své děti a chápou, že život bolí a umí si vážit jedna druhé. Kdy dojdou k poznání, že ne vždy se člověku daří, jak by chtěl a život utíká příliš rychle, dostaví se i pochopení a soucit k mladším holčinám, které to dnes mají v mnohém o dost těžší.
Ano - v tu chvíli se taky umíme zasmát u vínka vtipům o chlapech, a probírat, jak se nám stále líbí sex. Pobavit se o tom, jak která musela něco opravit, nebo přišroubovat, buď proto, že je sama, nebo ten její na to není - ale "holky,když on zase umí jiný věci"..A smích tak uvolňuje!
V tu chvíli se opravdu cítím, jako chlap, mezi který jsem často chtěla patřit. Najednou vím, že přátelství je přátelstvím, ať jde o ženy nebo muže a jde hlavně o to, že na druhýho je spoleh, o sdílení a pochopení toho druhého..
I tohle budu učit svoje kluky, jejichž svět můžu objevovat ještě z pozice mámy. Už dnes vím, že jde o náš život, a když v něm nejsme spokojení, nemůžeme za to vinit toho druhého. Můžeme jen - odejít.. Pochopila jsem moji babičku.. Byla duší i tělem feministka - v tom smyslu, že se cítila být bytostí s vlastním názorem, touhami a potřebou pracovat, ženou, která není ovládána mužem z pozice síly a pocitu fyzické, nebo finanční převahy. Z jejích básní dýchá potřeba lásky a souznění. A věřte, nevěřte - od té doby, kdy jsem si to uvědomila, potkávám muže s citlivou duší a srdcem chlapa.. Negelujou si vlasy, a je jim docela fuk, jestli teď letí kožichy, nebojí se říct, že je jim smutno, a když stojí na místě, kam chodili se svojí láskou, tak se jim zastavuje dech. Nebo, že se někdy bojí odloučení a třeba i života.
Jsem bytostně přesvědčena, že náš život je hlavně o lásce, o citech, porozumění a sdílení. A ne o žádném boji - muži versus ženy. Tak teď vlastně nevím, co jsem.. Jsem feministka nebo chlap?
