Chtěla jsem dobrodružnou dovolenou,aneb,jak jsem nezabila své děti
Revolta ve mně nejspíš.. A samozřejmě zoufalá nechuť jen se tak zbůhdarma válet na pláži, což se,
samo o sobě, kromě toho, že mě to nebaví, nedá vydržet.
Ze zamyšlení mě vytrhla už asi stopadesátá obměna otázky mého nejstaršího syna - co tam proboha budeme v tomhle počasí dělat?? A já jsem se ve výčtu možností taky opakovat nechtěla. Vzpomněla
jsem si, že se v rámci dobrodružství jedeme potápět a vítězoslavně jsem argumentovala: "Pod vodou
to nepoznáš!" Moje jindy tak rozumné, lehce přerostlé dítě se na mě podívalo, jako bych se zbláznila
už definitivně. A nutno podotknout, že v obměnách tohoto výmluvného výrazu, je chlapec také velmi vynalézavý.. "A taková zima má být celý týden!" Snažil se trumfnout mě v argumentech. Přestože vím,
že má čerstvé zprávy z meteorologických servrů - dovolila jsem si pochybovat naprosto iracionálně:
"Na ty předpovědi nevěřím - stejně nikomu nevychází.. "
Když si po sedmi hodinách postěžoval, po stopadesáté páté - ztratila jsem nervy a po mém oblíbeném výroku "já možná můžu za všechno", ale za počasí nemůžu!", jsem vyhlásila přestávku na jídlo -
k radosti dvou mladších synů sedících za mnou, kteří se právě přestali (asi po sedmé) hádat.
S plnými žaludky se svět zdál hned veselejší a já se snažila uklidňovat kluky, ale především sebe -
že to bude určitě žůžo - dobrodrůžo..
U Puly se udělalo hezky a vysvitlo sluníčko - vyrobilo duhu. Miluju dobrá znamení..
Žůžo to začalo být během půlhodinky, kdy jsem krom únavy musela vzdorovat i zákeřným plynům, vycházejícím z mého nejmladšího dítěte.
"Jsem si prdnul!" hrdě zahlásil nejmladší. "To nelze nezaznamenat" - ozval se nejstarší vedle mně..
"Fůůj, já omdlíím" - teatrálně křičel prostřední. Nebojte, už budem na místě.
"Už?" - zpražil mě pohledem můj navigátor."Máme dvě hodiny zpoždění - na ostrov už žádná loď nejede". "Počítám s tím - přespíme v autě"..
"S´upadla??" Jako, kam myslíš že nacpu svých stopětadevadesát centimetrů?? " "Na zadní sedadlo se vejdeš - hodíš prenatální polohu a na každý straně ještě budeš mít volno", řekla jsem hned, jak jsme
po krátkém bloudění našli parkoviště v přístavu. Náš dlouhán mě zpražil pohledem s nejvyšším stupněm Chocholouška, a šel si rozdělávat spacák, neb i on tuší, kdy neuhýbám ze svých pozic, přestože dát mu facku už dlouho nemůžu, neb na něj nedosáhnu.
" Podívejte, kluci, jaký tady vzadu budete mít letiště!" - při pohledu na prostor , jsem ovšem začala nahlas pochybovat o tom, že se tam vejdu i já.
"Ale vejdeš", řekl nejstarší a já přemýšlela, jestli v jeho hlasu byl záchvěv škodolibosti, nebo se mi to jen zdálo a on mě chtěl nakonec povzbudit.
Tak nás pojď zavřít, prosím. "No vida - šlo to, tady se nám bude dobře spát až do rána," řekla jsem
s nadějí v hlase.
"Pokud se ovšem do rána neotrávíme" - podotkl prostřední glosátor.. " Fúúj", ohodnotil sám sebe tentokrát i nejmladší a začali jsme se všichni řehtat. Zapracovala únava, i uvolnění z toho, že jsme dorazili na místo a já se spokojeně začala nořit do nevědomosti ..
Do reality mě vrátilo nesmělé synkovo špitnutí - "je mi špatně" - jeho bratřík odvětil: "no není divu, jsi nějakej zkaženej".. Raději jsem neztrácela čas smíchem a zaúkolovala nejstaršího syna, aby z tašky vylovil igelitový pytlík.. "Já už nikam nelezu" - bránil se pochopitelně syn. Tak víš co? V kapse sedadla je stejnej sáček s reflexníma vestama - vyndej je a hoď ho sem, (což se později ukázalo, jako osudová chyba). Předali jsme malýmu sáček a já v tu ránu usnula.
Vzbudily mě nezaměnitelné zvuky.. "Honem, honem - otevři nám zadní dveře, ať můžeme ven", volala jsem na nejstaršího syna, který už mezitím klel a lamentoval, jak mu bylo jasný, že se nevyspí...
Pozdě - maličkej už se poblinkal ! (maličkej mu budu říkat snad ještě v patnácti - úděl nejmladšího) ..
V tichosti - a vzorově - "zlatíčko moje ty jsi ale šikovnej - všecičko, úplně všechno je v tom pytlíku," chválila jsem ho a přemýšlela, kde se v něm vzalo tolik tekutiny, když si stěžoval, že je mu těžko z toho jídla po cestě.
A popadla jsem objemný pytlík, abych ho podala nejstaršímu nervozně postávajícímu u zadních dveří auta. A málem mi vypadly oči - evidentně i jemu. "Fůůůj!" Obsah crčel ven, dírou velikosti mexického dolaru - přes všechny tři naše spacáky i na Mirečkovýho plyšáka..
"Proboha,nééééééé, to nééé", křičela jsem. Chtělo se mi plakat a místo toho jsem hučela,jak piliňáky .. "To nepřežiju, co teď budeme dělat!" Nesmyslně jsem začala malýmu spílat - proč se tak cpal, když mu nebylo dobře už před tím, - " já tě asi zabiju.."
Prostřední i nejstarší se přidali , proč jedl tu čokoládu a ještě banán - ale to už jsem zase nevydržela já - "promiň čumáčku, já to tak nemyslela -
On neuvěřitelně klidně odvětil:"já vím, maminko, přece by sis mě nezabila, když ti dalo takovou práci mě narodit!"..
Se smíchem jsem vytáhla stokrát osvědčené, stokusové balení mokrých kapesníčků a jala se "prát" spacáky. Když jsem vydrhla i plyšáka, za stálého mrmlání, toho nejstaršího - přidala jsem pochvalu za to, že naše zlatíčko spapalo ten banán, protože díky tomu to blinkání tolik nesmrdí , ba docela voní..
"Jasně "dodal zhrzený synek, "voní to tak, že budem v narkóze až do rána"..
A taky jo. S pocitem dobře vykonané práce jsme zalehli, já s představou - že teď už nás čeká jen báječná dovolená a kluci možná s pochybnostmi, jestli tohle byla dobrá volba. Nebo to bylo naopak?
V každém případě tahle dovča - nebyla na dobrodrůžo skoupá - za největší se dá považovat - totálně vyplavený stan při noční průtrži, kdy jsme s nejstarším synkem a ostatními chlapy okopávali stan krumpáčem, v naději, že alespoň nějaká voda odteče, v rozhodování, jestli VŠECHNO mokré prádlo i foťáky vysušit, nebo rovnou odjet. Vzhledem k tomu, že jsme tam byli teprve třetí den, zvítězila první varianta. A udělali jsme dobře.
Každý den se něco dělo a na moji rozbombardovanou psychiku to bylo docela náročné - ze všeho nejvíc však, když jsem se koukala na vzdalující se bublinky od břehu.. Po přednášce o rizicích při potápění jsem koukala na ty bublinky, vydechované mými syny hluboko pod hladinou a přemýšlela jsem, zda jsem normální matka.. Chci si je snad zabít??
Ovšem hned mi došlo, že dobře vím, s kým je "dolů" pouštím. S náčelníkem, učitelem i čarodějem
v jednom. S někým, kdo sám má tři děti, je zodpovědný a zkušený. Kdo jim je dobrým vzorem a předává jim něco už jen tím, kým je. Vzor, který jim chybí.
Čekání na to, až se bubliny vrátí bylo dlouhé.. Ale stálo za spokojené úsměvy a nadšené povídání mých kluků.. "Mami, to musíš zkusit - to je skvělý!" Nejsem asi úplně normální matka - k jejich radosti.
Ano, myslím, že je skvělý učit se, pozorovat nové věci, poznat, že je na nás pod vodou někdo závislý a my na něm, že jeden jsme zodpovědní za druhého.. I to, že v případě potřeby, je potřeba zachovat chladnou hlavu, a když jsme potopení hodně hluboko, tak musí zákonitě chvíli trvat, než se zase bez následků vynoříme.
Že potopit se až na dno chce notnou dávku odvahy a že dokonce někdy zespoda ani není vidět hladinu. Pak je důležité nepanikařit a vědět, že jen pomalý výstup nám zaručí, že se zase bezbolestně můžeme nadechnout čerstvého vzduchu. Nejdůležitější je ovšem, jaké máme parťáky.
A já mám ty nejlepší a nejdůležitější.. Své děti.
Potápět se učím už dlouho ale vím, že jednou si budu pořádně prohlížet krásy moře s někým, komu budu věřit. Kdo mě jen vezme za ruku a bude se nám krásně mlčet.. A já mu budu palcem a ukazováčkem jen ukazovat kroužek..
Byla to opravdu nezapomenutelná dovolená, plná dobrodružství - a já si dávala dobrý pozor, abych si svoje poklady nezabila ani při náročné cestě zpět.. Když mě neměl ani po cestě zpět, v řízení kdo vystřídat.
A i to je dočasné - to vím. Protože nejstarší se tryskovou rychlostí žene k plnoletosti a k leteckému osvědčení mu už brzo přibude i řidičák..
Bála jsem se, že mě po těchto prázdninách, s dobrodružnými dovolenými poženou.
A věřte nevěřte, za Pulou se ukázala duha - tentokrát přes celou oblohu - od paty k patě..
Mám ji i vyfocenou - když ji oba starší synové fotili na mobily - nejstarší řekl:
"Doufám, že příští rok tady bude hezčí počasí.. "
A já doufám, že budeme všichni zdraví, protože není nad dobrodružnou dovolenou!
Mirka Součková
Rozhodnutí vladaře (nad svým životem)
Když odchází síly, nechce se už být, nechtěl jsem přežívat, jen naplno žít. Zářit a milovat a naplno hrát, cítit a pracovat - dělat, co mám rád.
Mirka Součková
Klíče v kanálu
Vzteky hryžu ret a brečím tu u Kryla Už není cesty zpět? Není kam bych ukryla, své strachy o naši zem. Co necháme tu dětem?
Mirka Součková
Ladíme k sobě
Jsi můj hlas a já tvůj druhý, ladí nám spolu každý tón, nerušíme svoje kruhy přeladils mě, jak zvonař zvon.
Mirka Součková
S tebou
Stebou je i mlha, něžná vata, s tebou čas, jak mladý koník chvátá, s tebou i listí na podzim je krásné, i noc, ve které pro nás slunce zhasne.
Mirka Součková
Drž mě a nepouštěj
Jsem snad všechno, co jsi nepotkal jsem srdce co tě bolí, jsem to málo, co jsi nečekal a ve tvých očích solí.
Další články autora |
Královna fetiše rozdráždila Ameriku. Její fotografce se klaní i feministky
Seriál „Nejkrásnější fotografka“ či „nejlepší pin-up fotografka na světě“. Taková čestná přízviska si...
„Krok ke třetí světové.“ Ukrajinci zasáhli klíčovou ruskou radarovou stanici
Ukrajinská armáda zřejmě tento týden zasáhla významnou ruskou radarovou stanici, která je součástí...
Turek: Z Nerudové mi bývá špatně, o hlasy komoušů a progresivistů nestojím
Bývalý automobilový závodník a lídr Přísahy s Motoristy Filip Turek patří mezi černé koně...
Česko explodovalo zlatou hokejovou radostí, fanoušci v Praze kolabovali
Česko v neděli zažilo hokejový svátek. Fanoušci vyrazili sledovat finále mistrovství světa na...
Pavel se zranil na motorce. V nemocnici na pozorování zůstane několik dní
Prezident Petr Pavel se zranil při jízdě na motorce. Zranění nejsou vážná, ale vyžádají si...
Migranti přitvrdili, útočí na Poláky přes plot i klacky s noži, ukázalo video
Na polsko-běloruské hranici přituhuje. Migranti, kteří se pokoušejí proniknout do Polska, jsou...
Wagnerovci se zapojili do hromadné potyčky v Čeljabinsku, zněla i střelba
Na ruských sociálních platformách se během víkendu rozšířilo video, které ukazuje potyčku na ulici...
Parlament v Gruzii přehlasoval veto, zákon o zahraničním vlivu projde
Gruzínský parlament v úterý přehlasoval veto kontroverzního zákona o zahraničním vlivu. Prezidentka...
VIDEO: Francouzský poslanec mával palestinskou vlajkou, vykázali ho
Dolní komora francouzského parlamentu v úterý na patnáct dní vyloučila poslance z krajně levicové...
- Počet článků 161
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1039x
Někdy i neřízená střela,
umím se chovat jako dáma,
vím,co se sluší a co bych měla.
Však duše má je nespoutaná
od dětství plná emocí,
a nikdy nebyla jsem vdaná.
Však než-li plakat po nocích,
píšu si verše na ubrousku.
Jsem z kraje pěkných písniček,
poskládám bolest z malých kousků
do písmenek či notiček.
Znám hodně starých lidí,
co umějí být laskaví
co do duše ti vidí
a poznají,že churaví.
A umějí ji pohladit,
tak taková,bych chtěla být.