Prší... Stěrače monotónně kmitrají sem a tam a já mžourám do tmy - unavená dlouhou cestou, na které mě,(jako poslední dobou i v mém životě nemá, kdo vystřídat..)Přemýšlím, jestli jsem přece jen nepřecenila své síly, v touze - udělat dětem dobrodružnou a hlavně nezapomenutelnou dovolenou. Myslím na to, proč mě vlastně napadly ty revoltující myšlenky, dát vale válení se na hotelu, a proč vlastně jsem zavrhla cestu letadlem kamkoliv za teplem, které tady - u Jadranu (!) momentálně taky není..
Revolta ve mně nejspíš.. A samozřejmě zoufalá nechuť jen se tak zbůhdarma válet na pláži, což se,
samo o sobě, kromě toho, že mě to nebaví, nedá vydržet.
Ze zamyšlení mě vytrhla už asi stopadesátá obměna otázky mého nejstaršího syna - co tam proboha budeme v tomhle počasí dělat?? A já jsem se ve výčtu možností taky opakovat nechtěla. Vzpomněla
jsem si, že se v rámci dobrodružství jedeme potápět a vítězoslavně jsem argumentovala: "Pod vodou
to nepoznáš!" Moje jindy tak rozumné, lehce přerostlé dítě se na mě podívalo, jako bych se zbláznila
už definitivně. A nutno podotknout, že v obměnách tohoto výmluvného výrazu, je chlapec také velmi vynalézavý.. "A taková zima má být celý týden!" Snažil se trumfnout mě v argumentech. Přestože vím,
že má čerstvé zprávy z meteorologických servrů - dovolila jsem si pochybovat naprosto iracionálně:
"Na ty předpovědi nevěřím - stejně nikomu nevychází.. "
Když si po sedmi hodinách postěžoval, po stopadesáté páté - ztratila jsem nervy a po mém oblíbeném výroku "já možná můžu za všechno", ale za počasí nemůžu!", jsem vyhlásila přestávku na jídlo -
k radosti dvou mladších synů sedících za mnou, kteří se právě přestali (asi po sedmé) hádat.
S plnými žaludky se svět zdál hned veselejší a já se snažila uklidňovat kluky, ale především sebe -
že to bude určitě žůžo - dobrodrůžo..
U Puly se udělalo hezky a vysvitlo sluníčko - vyrobilo duhu. Miluju dobrá znamení..
Žůžo to začalo být během půlhodinky, kdy jsem krom únavy musela vzdorovat i zákeřným plynům, vycházejícím z mého nejmladšího dítěte.
"Jsem si prdnul!" hrdě zahlásil nejmladší. "To nelze nezaznamenat" - ozval se nejstarší vedle mně..
"Fůůj, já omdlíím" - teatrálně křičel prostřední. Nebojte, už budem na místě.
"Už?" - zpražil mě pohledem můj navigátor."Máme dvě hodiny zpoždění - na ostrov už žádná loď nejede". "Počítám s tím - přespíme v autě"..
"S´upadla??" Jako, kam myslíš že nacpu svých stopětadevadesát centimetrů?? " "Na zadní sedadlo se vejdeš - hodíš prenatální polohu a na každý straně ještě budeš mít volno", řekla jsem hned, jak jsme
po krátkém bloudění našli parkoviště v přístavu. Náš dlouhán mě zpražil pohledem s nejvyšším stupněm Chocholouška, a šel si rozdělávat spacák, neb i on tuší, kdy neuhýbám ze svých pozic, přestože dát mu facku už dlouho nemůžu, neb na něj nedosáhnu.
" Podívejte, kluci, jaký tady vzadu budete mít letiště!" - při pohledu na prostor , jsem ovšem začala nahlas pochybovat o tom, že se tam vejdu i já.
"Ale vejdeš", řekl nejstarší a já přemýšlela, jestli v jeho hlasu byl záchvěv škodolibosti, nebo se mi to jen zdálo a on mě chtěl nakonec povzbudit.
Tak nás pojď zavřít, prosím. "No vida - šlo to, tady se nám bude dobře spát až do rána," řekla jsem
s nadějí v hlase.
"Pokud se ovšem do rána neotrávíme" - podotkl prostřední glosátor.. " Fúúj", ohodnotil sám sebe tentokrát i nejmladší a začali jsme se všichni řehtat. Zapracovala únava, i uvolnění z toho, že jsme dorazili na místo a já se spokojeně začala nořit do nevědomosti ..
Do reality mě vrátilo nesmělé synkovo špitnutí - "je mi špatně" - jeho bratřík odvětil: "no není divu, jsi nějakej zkaženej".. Raději jsem neztrácela čas smíchem a zaúkolovala nejstaršího syna, aby z tašky vylovil igelitový pytlík.. "Já už nikam nelezu" - bránil se pochopitelně syn. Tak víš co? V kapse sedadla je stejnej sáček s reflexníma vestama - vyndej je a hoď ho sem, (což se později ukázalo, jako osudová chyba). Předali jsme malýmu sáček a já v tu ránu usnula.
Vzbudily mě nezaměnitelné zvuky.. "Honem, honem - otevři nám zadní dveře, ať můžeme ven", volala jsem na nejstaršího syna, který už mezitím klel a lamentoval, jak mu bylo jasný, že se nevyspí...
Pozdě - maličkej už se poblinkal ! (maličkej mu budu říkat snad ještě v patnácti - úděl nejmladšího) ..
V tichosti - a vzorově - "zlatíčko moje ty jsi ale šikovnej - všecičko, úplně všechno je v tom pytlíku," chválila jsem ho a přemýšlela, kde se v něm vzalo tolik tekutiny, když si stěžoval, že je mu těžko z toho jídla po cestě.
A popadla jsem objemný pytlík, abych ho podala nejstaršímu nervozně postávajícímu u zadních dveří auta. A málem mi vypadly oči - evidentně i jemu. "Fůůůj!" Obsah crčel ven, dírou velikosti mexického dolaru - přes všechny tři naše spacáky i na Mirečkovýho plyšáka..
"Proboha,nééééééé, to nééé", křičela jsem. Chtělo se mi plakat a místo toho jsem hučela,jak piliňáky .. "To nepřežiju, co teď budeme dělat!" Nesmyslně jsem začala malýmu spílat - proč se tak cpal, když mu nebylo dobře už před tím, - " já tě asi zabiju.."
Prostřední i nejstarší se přidali , proč jedl tu čokoládu a ještě banán - ale to už jsem zase nevydržela já - "promiň čumáčku, já to tak nemyslela -
On neuvěřitelně klidně odvětil:"já vím, maminko, přece by sis mě nezabila, když ti dalo takovou práci mě narodit!"..
Se smíchem jsem vytáhla stokrát osvědčené, stokusové balení mokrých kapesníčků a jala se "prát" spacáky. Když jsem vydrhla i plyšáka, za stálého mrmlání, toho nejstaršího - přidala jsem pochvalu za to, že naše zlatíčko spapalo ten banán, protože díky tomu to blinkání tolik nesmrdí , ba docela voní..
"Jasně "dodal zhrzený synek, "voní to tak, že budem v narkóze až do rána"..
A taky jo. S pocitem dobře vykonané práce jsme zalehli, já s představou - že teď už nás čeká jen báječná dovolená a kluci možná s pochybnostmi, jestli tohle byla dobrá volba. Nebo to bylo naopak?
V každém případě tahle dovča - nebyla na dobrodrůžo skoupá - za největší se dá považovat - totálně vyplavený stan při noční průtrži, kdy jsme s nejstarším synkem a ostatními chlapy okopávali stan krumpáčem, v naději, že alespoň nějaká voda odteče, v rozhodování, jestli VŠECHNO mokré prádlo i foťáky vysušit, nebo rovnou odjet. Vzhledem k tomu, že jsme tam byli teprve třetí den, zvítězila první varianta. A udělali jsme dobře.
Každý den se něco dělo a na moji rozbombardovanou psychiku to bylo docela náročné - ze všeho nejvíc však, když jsem se koukala na vzdalující se bublinky od břehu.. Po přednášce o rizicích při potápění jsem koukala na ty bublinky, vydechované mými syny hluboko pod hladinou a přemýšlela jsem, zda jsem normální matka.. Chci si je snad zabít??
Ovšem hned mi došlo, že dobře vím, s kým je "dolů" pouštím. S náčelníkem, učitelem i čarodějem
v jednom. S někým, kdo sám má tři děti, je zodpovědný a zkušený. Kdo jim je dobrým vzorem a předává jim něco už jen tím, kým je. Vzor, který jim chybí.
Čekání na to, až se bubliny vrátí bylo dlouhé.. Ale stálo za spokojené úsměvy a nadšené povídání mých kluků.. "Mami, to musíš zkusit - to je skvělý!" Nejsem asi úplně normální matka - k jejich radosti.
Ano, myslím, že je skvělý učit se, pozorovat nové věci, poznat, že je na nás pod vodou někdo závislý a my na něm, že jeden jsme zodpovědní za druhého.. I to, že v případě potřeby, je potřeba zachovat chladnou hlavu, a když jsme potopení hodně hluboko, tak musí zákonitě chvíli trvat, než se zase bez následků vynoříme.
Že potopit se až na dno chce notnou dávku odvahy a že dokonce někdy zespoda ani není vidět hladinu. Pak je důležité nepanikařit a vědět, že jen pomalý výstup nám zaručí, že se zase bezbolestně můžeme nadechnout čerstvého vzduchu. Nejdůležitější je ovšem, jaké máme parťáky.
A já mám ty nejlepší a nejdůležitější.. Své děti.
Potápět se učím už dlouho ale vím, že jednou si budu pořádně prohlížet krásy moře s někým, komu budu věřit. Kdo mě jen vezme za ruku a bude se nám krásně mlčet.. A já mu budu palcem a ukazováčkem jen ukazovat kroužek..
Byla to opravdu nezapomenutelná dovolená, plná dobrodružství - a já si dávala dobrý pozor, abych si svoje poklady nezabila ani při náročné cestě zpět.. Když mě neměl ani po cestě zpět, v řízení kdo vystřídat.
A i to je dočasné - to vím. Protože nejstarší se tryskovou rychlostí žene k plnoletosti a k leteckému osvědčení mu už brzo přibude i řidičák..
Bála jsem se, že mě po těchto prázdninách, s dobrodružnými dovolenými poženou.
A věřte nevěřte, za Pulou se ukázala duha - tentokrát přes celou oblohu - od paty k patě..
Mám ji i vyfocenou - když ji oba starší synové fotili na mobily - nejstarší řekl:
"Doufám, že příští rok tady bude hezčí počasí.. "
A já doufám, že budeme všichni zdraví, protože není nad dobrodružnou dovolenou!
