Chlap za to nemůže

Moc mě rozesmála tato věta, kterou řekl Honza Kraus v repríze jeho pořadu, na který se ráda dívám znovu. Ale díky tomu, že už jsem ho jednou viděla, se mi začaly myšlenky nebezpečně slétávat jedním směrem na téma, kterým se zabývali s oblibou spisovatelé i dramatici už odedávna. Nevěra a zrada. Okořeněno všemi průvodními záležitostmi, jako jsou žárlivost, vztek i bolest a novodobými jevy, jako jsou závislost na alkoholu, penězích, sexu i moci.Tak mi připadá, že dnes dostává tohle téma ještě další, dosud nepoznanou dimenzi. Koukám na pikantní dámu s velkým D - Kamilu Magálovou a nemůžu pochopit, jak je možné, že tak inteligentní a krásnou, silnou bytost, která přesto vyzařuje jistou křehkost i esenci půvabu a nestárnoucího sexapealu, může vůbec chlap, který s ní žil čtvrt století opustit. A Honzovo vysvětlení, že chlapi se chtějí hlavně rozmnožovat a v určitém věku už zapomenou, že už to jednou udělali, mě sice spolehlivě rozesmálo, ale ani trochu neuspokojilo..

Protože mi vše začíná připadat jakoby okolo nás řádila nějaká zákeřná nemoc, ani trochu úsměvná. Silně nakažlivá epidemie - pomalu se měnící v pandemii. Kam se podívám, jsou nemocní. Někteří jen pokašlávají, jiní se potí v horečkách, někteří už překonávají bolestivé křeče a zbylí - velice dobře tuší, že už jsou nakažení, ale bojí si to přiznat. Všemi těmito fázemi jsem si prošla a vím, jak moc tahle choroba bolí a jak se člověk cítí k smrti unaven její chronickou a tudíž, těžko léčitelnou fází.
A ti, co jsou zdraví, se podle mě dělí na dva tábory - na ty silné, co se nikdy nenakazí - a dobře to ví a na ty, které to zaručeně čeká, oni to o sobě tuší a přitom vykřikují do světa, jak pevné mají zdraví a dobře se jim dýchá...
Tato nemoc by se dala pojmenovat - nejvýstižněji, jako Rozpad rodiny.. Ale zní to skoro banálně - protože ve většině případů je to spíše smrt rodiny, ze které se ve spoustě případů rodí nové.
Tak proč mi to, sakra, nepřipadá ani trochu optimistické?? Asi proto, že je to na úkor těch, co jsou nejvíc zasaženi. Na úkor dětí, na které se v době, kdy všichni křičí - jak jsou děti to nejdůležitější, co v životě máme, vlastně téměř vůbec, v mnoha případech nemyslí. Ale podobně bolestně to dopadá i na bedra jejich maminek.   A to i těch vzorných, krásných, co ještě zvládají bez únavy, včetně péče o domácnost a svůj zenějšek. Nejen těch utahaných a starostlivých, leckdy tak, že už ani nemají sílu na to, se dívat na sebe do zrcadla a dělat cokoliv proto, aby vypadaly líp, i když třeba jen pro vlastní pocit.
Kolikrát už jsem slyšela krutou větu - nedivím se mu, že si našel jinou - hezčí a mladší, když tahle na sebe nedbá a je tlustá. Dobře znám ten pocit, kdy všechno ostatní odsunete dál, jako nedůležité, jen abyste síly,co vám zbývají uchovaly pro starost o své děti, přetvářku, že nejste smutná a alespoň elementární starost o domácnost - a ty poslední zbytky použijete na - přežití. Ne, nepřeháním - nemyslím si, že jsem nějaká třasořistka, ale nejvíc sil mě často stálo "pouhé přežití"..
Nechci se rouhat - vím, že na světě existují mnohem horší nemoci - nemoci těla, jako je rakovina, ale nedávno jsem se od jedné paní psycholožky dozvěděla, že už se dávno ví, jak je těsné propojení mezi dlouhodobým stresem a takzvanými civilizačními chorobami. Takže - když to hodně zjednoduším - protějšek, který druhého rodiče vystavuje dlouhodobému tlaku, v podstatě ohrožuje své vlastní děti (pokud ovšem pořád hovoříme o standardní rodině, kde vlastní děti jsou vlastní, a ne žádné kukačky).
Dokonce jsem teď někde četla, jak nevěra zasahuje rodinný rozpočet... Tak,co se to proboha vlastně děje? Jde o nějaký vir, co zatemňuje mozek? Nebo to opravdu souvisí s odkrvováním našeho nejdůležitějšího orgánu? Stále ještě hovořím o mozku... Nebo snad vážně s již zmíněnou potřebou reprodukce? Nebo jde o tolik probíranou ženskou samostatnost? Myslím, že se rády cítíme samostatné - ale ne osamocené. Že by si to chlapi pletli? Jestliže jsme samostatné, tak zcela jistě proto, abychom mužům ukázaly, že na nich nevisíme, jako nějaký balvan, který musí táhnout životem..
Proboha - proč většina těch, co znám si na krk, právě něco podobného zavěsí? A šperk, který má hodnotu diamantu, nebo minimálně jiného drahého kamenu odhodí, jakoby vůbec netušili, že právě obroušený diamant, léty na ceně neztrácí - ba naopak. Často se pak stává, že někdo, kdo tuhle hodnotu umí rozeznat, ho najde a zvedne z prachu, pokud ho tam ovšem vůbec zahlédne. Možná, že tohle je ten pravý důvod, proč touhle zkouškou procházet...
Ale stojí to všechno za tolik dětské bolesti? Na tohle když myslím, bolí mě nejen srdce, ale celé, doslova celé tělo.  Mámy, co to zažily, nebo zažívají, ví - o čem mluvím. Jak bolí, když vám vlastní dítě, které objímáte pláče v náručí, pak přestane a rozumně řekne: "Mami, já už vím, proč nás táta opustil - protože se mu stýská po malých dětech."  V deseti letech vám najednou dítě dospěje pod rukama, protože si myslí, že už je pro tátu moc velký. A v tu chvíli víte, že na bolesti vašich dětí, si nikdo svoje štěstí nepostaví. Jen se rodí další nešťastníci.
Jako by nestačilo, kolik dětí se dnes rodí bez lásky, omylem, často rodičům alkoholiků, nebo feťákům. Nedávno jsem viděla oči těchto dětí na neuvěřitelných fotkách mého kamaráda Martina Lukače. Děti, které se nejdřív bojí, jako plachá zvířátka, když za nimi přijdete a pak vás nechtějí pustit, když odcházíte.
A tolik dětí je nemocných tak, že se rodiče střídají u postýlky a zbývá jim už jen se modlit.
Tak proč je proboha stále více těch, co zplodili své děti z lásky, a pak zaslepeni sebeláskou, jim kompetně ničí dětství??
Souvisí to snad s faktem, že mužů je míň, než žen? A že ty mladé, schopné, a často i všeho schopné a nezadané si vybírají už ty úspěšné samečky, a lákají je od jejich hnízda?
Ano, v tomto případě musím souhlasit s Janem Krausem.. Chlapi za to nemůžou! Oni se přece chtějí rozmnožovat. No, a ženy ovšem, samozřejmě taky - zvláště ty, co už jim tikají biologické hodiny.. A proč by si měly hledat nějaké mlaďochy, kteří ještě nic nedokázali a absolvovaly s nimi všechny ty peripetie, aby je oni pak vyměnili za mladé, že? 
Máme zde novou generaci "dobře vychovaných holčiček" - zlatokopek. Jak se ukázalo s poslední kauzou, slečinkou jejíž jméno už samo o sobě lecos prozrazuje, neboť k příjmení Štiková se jméno Ornella hodí asi jako knedlík ke krevetám, čelíme novodobému trendu, stále drsnějšímu, se kterým jsem se v poslední době už párkrát setkala. Matky povětšinou ty, co se samy nijak nebyly schopné realizovat, a které se do života svých dcer projektují tak, že je u toho zapomínají milovat - je učí už odmalinka, jak se životem zatočit.
Mít se dobře a nic nedělat. Když se zamyslím, trend dobře se vdát, je taky asi starý tak, jako sama civilizace - ovšem s novou dobou přineslo i nové možnosti: vydírání přes média, testy DNA, pokud ovšem jsou si opravdu jisty otcem, což v mnoha případech ty dcerušky samy ani nejsou, a hlavně - nejzrůdnější novinka - ony už vlastně ani nestojí o otce jako takového, ale jen a jen o jeho prachy. Aby prostě platil. Jsou schopny vysílat do světa i větu - vím, že s ním je to jen na rok, nebo na dva... To v tom lepším případě, v tom syrovějším - s ním už ani nepočítají. Nehledě na to, že u toho vůbec neberou ohled, na už existujcí děti případného otce (proč taky), ale a to mi připadá velmi alarmující - ani na ty svoje vlastní. Chudinky, které se narodily jen jako prostředek ctižádosti jejich matek - dá-li se taková osoba mámou, v pravém slova smyslu vůbec nazývat. 
Už jsem slyšela i názor - (pro znalé kauzy Ornella), že boží mlýny melou, a že Gábině se vrátilo jen to, co sama udělala jiným dětem,to ovšem nesnižuje bolest z dopadu celé té špinavé hry na jejího synka.. A hned se nabízí otázka, jak je tedy možné, že něco podobného prožívá, Geňova manželka - protože Linda nikomu, (pokud vím) rodinu nezničila a rozpad té její způsobila ženská, která sama má dvě děti.. Jak absurdní!
Takže zase - chlapi za to přece nemůžou, že jo? Líčí se na ně pasti, a dost možná krasavice typu  transvestita, Geňovi imponuje možná proto, že on sám tak trochu transvestitu připomíná, jen zvolit trochu přijatelnější outfit a je to. Geňa doufám odpustí, spoléhám na jeho neutuchající smysl pro humor, kdyby to náhodou četl...
Ale protože jsem si vždycky myslela, že on na svoji rodinu nedá dopustit a svého vymodleného synka si váží, jako božího dárku, stejně jako své šikovné dcery - s myšlenkou na jejich krásnou rodinu, mě humor přechází. Nerozumím. Že by tuto nemoc chytil až od parťáka Sokola? Nebo to prostě takhle přichází po čtyřicítce - náchylnější k nemoci jsou ti, co se bojí stárnout? Že by fakt chlapi taky měli klimakterium, které nezvládají? Nechce se mi věřit, že všechny tyhle šikovné manželky, co kromě dětí zvládají ještě své náročné povolání, ale jednoznačně dávají přednost dětem byli nějaké fúrie, s kterými "už se ale fakt nedá vydržet".. Mnohé z nich znám a některé i blíž. Kateřina, Ondřejova manželka, je půvabné drobné stvoření, milující svoje děti, nadaná herečka a nemusíme chodit daleko, poslední dobou se roztrhl pytel se "zodpovědnými tatínky" - co si nechali rozstřílet rodinný život, jako nepřátelskou základnu..Třeba:...sem si prosím sami dosaďte všechna jména, co jsou pravidelně propírána v tisku..
Stejně ovšem pořád připouštím větu - chlapi za to nemůžou! Copak se dá odolat krásné nezletilé kočičce, která zralému dvaačtyřicátníkovi vleze téměř, nebo doslovně až do postele? Nejspíš mají holky pocit, že matinky mají pravdu a že, co si v mládí neurvete, to nemáte. To už jsem teda fakt prošvihla... Pominu-li to, že jsem naštěstí měla mámu, zcela normální, tak musím přiznat, že já v době, kdy mi bylo sedmnáct, považovala za vyžilého starce i třicátníka...
Doba se mění a zásady taky - charakter se mění ve světle úspěchu a těm, co se v něm koupali většinou vedle své, často mnohem více talentované ženy, která ovšem upřednostnila rodinu, se ohýbá páteř a mění výraz obličeje - do kterého se zapisují všechna špatná rozhodnutí. Leckdy pak těm mladým kráskám už ani není možno uvěřit, že s touhle karikaturou, mohou být pro něco jiného, než pro peníze a úspěch. A dotyční pak vypadají mnohem hůř, než ti, co kvetou štěstím, v kruhu rodiny - vedle své jediné ženy.
 Tahle krutá choroba, nakonec, zasáhne svými účinky všechny zůčastněné, nejvíce ty bezbranné  a to nekompromisně - a s trvalými následky. Mnohé z nich jsou nevratné.
Nutno doufat, že i tady platí, že všechno zlé je pro něco dobré a že z mých synů, ze kterých jsem vždycky chtěla vychovat silné chlapy, protože mi připadalo, že jich je stále míň, nebudou žádné bábovky... Doufám, že to, co musejí prožívat, zapůsobí spíše jako antivzor, jako něco, co nebudou chtít udělat vlastním dětem a nepřeberou zbrklé skutky rodiče, jako nevyhnutelný vzorec chování. Doufám, že moje láska k nim bude stačit, aby všechny bolístky poléčila, protože ty nejbolavější, jsou mokvající a špatně se hojí.
Tohle znovu cítím, když myslím, na všechny mé kolegyně propírané bulvárem, ale i ty bezejmenné, silné mámy, co častokrát nemají ani na to nejzákladnější. Skoro jakoby tahle choroba byla způsobena bakterií jménem Zoufalýnedostateklásky, díky jemuž se dokonce určité procento chlapů, zcela distancuje od zaopatření původní rodiny...  
V době, kdy si všichni stěžujeme na to, co se děje s naší společností, si dávám otázku, jestli to nebude tím, že je CELÁ nemocná.. Prolezlá chorobami skrz naskrz..A všichni chytrolíni vědí, jak ji léčit. Ale všichni radí buď dávat opiáty, léky na bolest nebo potlačení obtíží. Nikdo jakoby netušil, že nejlepší by bylo, vyléčit příčinu nemoci.
Možná, že by stačilo, kdybychom začali, každý u sebe.. Ve svých rodinách. Jak asi může vypadat stát, kterému vládnou sebestřední zabedněnci, kteří v době, kdy si mohli začít užívat svých dospívajících dětí a vlastních vnoučat, pořizují si nové partnerky, jako přívěsky své úspěšnosti asi tak na stejné úrovni, jako barák s bazénem, auto a úspěšná kariéra. A partnerky, co s nimi sdíleli dobré i zlé a dělali jim zázemí - degradovali na úroveň starého typu auta, které je potřeba vyměnit za nový model.. Když se tak nad tím zamýšlím, chlapi za to opravdu nemůžou...
Protože praví chlapi - rodiny tak jednoduše nerozbíjí.  Ustojí i případné nevěry (nebudem se tvářit, že se občas nestávají) - protože vědí, že rodina je to, co nechtějí ztratit, to nejdůležitější, co mají a čím víc si to uvědomují, tím méně je vystavují zbytečným zatěžkávajícím zkouškám..
Tímto děkuju všem těm, které znám, ale i neznám, jež takoví jsou a nejen, že se svými rodinami setrvávají, ale ještě si svých protěšků umí vážit a milují je... Je skvělé vědět, že jste ještě nevymřeli, a vy dobře víte - koho mám na mysli, že? Petře, Tomáši, Jiří, Honzo... 
A to platí, o to více, i o ženách. Protože, když si svou vlastní rodinu rozbije žena sama a nikoliv proto, že už je dávno nefunkční, je to ještě smutnější. Mám ráda heslo - co sám nerad, nečiň druhým. Věřím tomu - stejně jako prosté, jednoznačné myšlence, že RODINA JE ZÁKAD STÁTU.
Ne, to není totalitní heslo! Tuhle moudrou větu řekl "náš tatíček Masaryk".. A nejspíš se v hrobě obrací...
Věřím, že se můžeme léčit sami, i když to nejtěžší možná čeká na další generace, které snad přestanou věřit, že co si neurvou, nebudou mít a že peníze jsou víc, než láska. A snad budou tušit, že na neštěstí a bolesti jiných, si svoje štěstí nepostaví..