Příběh kostela aneb o restitucích jinak

Pročítám si některé články – blogy, týkající se církevních restitucí. A je mi neveselo, je mi truchlivo. A vůbec nevím, jestli mám napsat, proč. Restituce totiž ve mně nevyvolávají hněv ani nutnost je obhajovat a chránit. Ze všeho nejvíce mi přinášejí obavy.

Pokusím se vám přiblížit příběh ze skutečné praxe, a to příběh jednoho kostela, kulturní památky, vzácné architektonické stavby z r. 1893, postavené na základě projektu tehdy váženého, věhlasného vídeňského architekta rytíře Heinricha von Ferstela.

Ten kostel byl nejen poddolován, nejen podléhal léta emisím z blízkých průmyslových závodů, ale také jím v roce 1997 prošla povodeň – voda stoupla až do výše 3,5 m.

Kostel má jedinečné řešení stavební konstrukce cihlové věže, jaké v Moravskoslezském kraji nikde jinde nenajdete. Má rovněž vzácná vitrážní okna, tzv. bukny, jaké jsou snad jen v dalších dvou chrámech někde v Čechách. Kromě výborné akustiky, předurčené ke koncertům, má také velký varhanní nástroj, jaké jsou v Ostravě jen tři. V interiéru najdete vzácné původní řezbářské dílo vídeňských mistrů. A takto by se dalo popisovat dále a dále.

Chtěla bych však napsat něco jiného: při nástupu nového kněze v r. 2007 byl kostel i fara v zoufalém stavu, a pokud by se nezačal opravovat, lépe řečeno zachraňovat opravami, asi by se dnes již jeho věž rozsypala (úlomky cihel padaly před opravou na zem) a byl by patrně zcela na odpis. Zchátral by, byl by musel být patrně zbourán.

Finance na záchranu kostela se podařilo získat z různých dotací a fondů. Na opravy přispělo Ministerstvo kultury, Moravskoslezský kraj, Magistrát města Ostravy, Ostravsko-opavské biskupství, Nadace OKD a několik sponzorů (ne však obec, pod kterou kostel spadá). Bylo by to všechno krásné, kdyby při každé získané dotaci nebyla spoluúčast dané farnosti, a ta při tolika záchranných opravách není nejmenší. Odkud ty peníze vzít?

Půjčili jsme si na pokrytí těchto výdajů od samotného biskupství. A ať děláme, co děláme, ať se po dva roky všemožně snažíme, není z čeho splácet. Farnost je maličká, farníků nemnoho, sbírky malé, které nepostačí ani na chod farnosti (elektřina, topení, atd…). Ten „fráterník“, jak je označován kněz v jednom ze zdejších blogů, platí tu půjčku nezištně převážně ze svého… a z peněz několika dalších nelhostejných lidí.

Abych pomohla, napsala jsem více než sto prosebných dopisů potenciálním možným dárcům. Pokud odpověděli, tak většinou v tom smyslu, že již svými financemi pokrývají ty a ty charitativní činnosti. A  ať to pochopíme. A jiní podnikatelé třeba slíbili i určitou částku, ale musíte je téměř denně poníženě uhánět a pak ze slíbeného po roce nakonec stejně dají jen část… a vy pochopíte, jak hloupě jste věřili slibům. Ale nesedíme s rukama v kapsách a neprosíme se jen o finance zvenčí.

Uspořádali jsme do dnešního dne již 15 benefičních akcí na podporu kostela. Pokud ale dáte vstupné dobrovolné, nikdy nevyberete  částku, která by aspoň pokryla náklady. Takže spíše i toto je ztrátové než zisk… Kromě koncertů paní Marie Rottrové to doposud byla převážně jen marná snaha.

Osud kostela – kulturní památky, jde totiž mimo zájem lidí, kteří by jej mohli sponzorovat. A také mimo zájem těch, kteří se třeba i nechtěně na jeho stavu podepsali (poddolování, emise). A k některým potenciálním sponzorům se přes jejich osobní asistenty či sekretářky ani „nedostanete“, a další si vás ani nevyslechnou, protože vlastně nic neznamenáte, jste pro ně „nikým“. A přiznejme si – dávat na kostel není až tak rentabilní a moderní. A restituce danému stavu nepomohou, spíše naopak  –  to již do budoucna patrně nikdo nedaruje na opravy nic, když již nyní převládá mínění, že církev je a hlavně ještě bude až tak bohatá.

Ale my za opravy a záchranu kostela dlužíme právě církvi… a dluhy se platit mají. Těžko budou odpuštěny. A tak celkově restituce kdyby i byly schváleny, nepomohou do budoucna kostelu, který nikdy nic nevlastnil a neměl.

Takže celkem je to neveselý, truchlivý stav.

Proč ale vlastně zachraňovat kostel? Proč se o to starat? Co se mi stalo, že se v tom vůbec angažuji? (Chce se mi napsat místo angažuji: co mi hráblo?, ale ovládnu se). Protože kostel není jen sakrální stavbou, je kulturní památkou (poměrně vzácnou) a dědictvím, kterého bychom si možná už i kvůli našim předkům mohli i vážit. A jako kulturní dědictví patří tak nějak nejen nějakým podivným věřícím, ale všem kulturním lidem. Jenže se obávám, že s tím naším „českým“ přístupem k takovýmto památkám by snad nestála ani Sagrada Familia v Barceloně…

 A tak se ptám? Co s tímto kostelem (a ostatními podobnými památkami) bude? Podaří se knězi splatit dluh na spoluúčastech při dotacích? A za jak dlouho?

Restituce nepomohou.

Ale přece jen nějaká dobra snad z toho již vzešla – za prvé dnes již zachráněný kostel, a to druhé osobní – dnes již vím, jak těžké a ponižující je prosit se někoho o peníze, i pokud nejsou přímo pro mne, ale pro něco jiného. A věřte mi, občas se ve snaze pomoci dotýkám dna vlastních sil a možností.  To ponížení, kdy prosíte. A většinou marně…. Ale i toto je dobré k poznání.

A tak pro to všechno nenadávám věřícím ani nevěřícím, kněžím ani jejich protivníkům, církvi ani politikům.  Jen hledám řešení.

 Je vůbec nějaké?