Něco ze života – myslivci vyrazili na divočáky – a ono nic

Myslivci vyrazili na divočáky, ale nemohou je najít. A nebylo jich málo – těch myslivců ani těch divočáků…

Musím se usmívat tomu nadpisu. A nakonec i té situaci. Ne, že by mě zabíjení kohokoliv a čehokoliv nějak moc těšilo,

ale vyrazit ve velkém na divočáky, a nenajít je, když jsou až tak přemnoženi, je úsměvné.

Kdyby to nebylo až tak smutné a ze života.

Vyrážíme denně za něčím, a někam, s velikým odhodláním, s motivací, a nakonec – nic.

Hledáme to, co najít nejde (?), ale vždycky se těšíme, že to najdeme. A třeba máme i dobrou motivaci, dobrý cíl, třeba zabránit nějaké další nákaze, nějakému dalšímu moru, chorobě, něčemu ne zrovna dobrému. Naše úmysly mohou být čisté, nadšení veliké.

A ono nakonec nic.

Stojíme se svými  „zbraněmi“, a není kam mířit a do čeho se trefovat. Protože to očekávané se někam ukrylo a nejde to najít.

Jak příznačné pro tento svět, pro tuto (a nejen tuto?) dobu, jak příznačné pro život vůbec.

Jsme na číhané – kdo ví za čím, kdo ví proč, a kdo ví, jestli to je k nalezení! Ale my to i přesto neustále děláme. Číháme. A hledáme.

Jak smutně úsměvné…