- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Musím se usmívat tomu nadpisu. A nakonec i té situaci. Ne, že by mě zabíjení kohokoliv a čehokoliv nějak moc těšilo,
ale vyrazit ve velkém na divočáky, a nenajít je, když jsou až tak přemnoženi, je úsměvné.
Kdyby to nebylo až tak smutné a ze života.
Vyrážíme denně za něčím, a někam, s velikým odhodláním, s motivací, a nakonec – nic.
Hledáme to, co najít nejde (?), ale vždycky se těšíme, že to najdeme. A třeba máme i dobrou motivaci, dobrý cíl, třeba zabránit nějaké další nákaze, nějakému dalšímu moru, chorobě, něčemu ne zrovna dobrému. Naše úmysly mohou být čisté, nadšení veliké.
A ono nakonec nic.
Stojíme se svými „zbraněmi“, a není kam mířit a do čeho se trefovat. Protože to očekávané se někam ukrylo a nejde to najít.
Jak příznačné pro tento svět, pro tuto (a nejen tuto?) dobu, jak příznačné pro život vůbec.
Jsme na číhané – kdo ví za čím, kdo ví proč, a kdo ví, jestli to je k nalezení! Ale my to i přesto neustále děláme. Číháme. A hledáme.
Jak smutně úsměvné…
Další články autora |
Přebalit, vykoupat, umýt hlavu, pořádně promazat celé tělíčko... Skvělým parťákem pro takový večerní rituál je sebamed Baby. Sháníte-li jednoho...