Hm..., možná jsem naivní

Proč? Pročítala jsem si dnes články na blogu.idnes a přiznám se, u některých z nich mi to přineslo poněkud i rozporuplné pocity. Skoro bych řekla, že chvílemi na mne padl i smutek.

Ono je pořád o čem psát. Jsou krásná a zajímavá témata. Školství a učitelé a jak to s nimi je, politická scéna a to, jak nás neustále „inspiruje“ ke komentování, projevy rasismu a vůbec etnická otázka, vzájemné vztahy mezilidské i partnerské, výchova, církevní restituce a další a další… a pak témata a články, které chtějí potěšit, pokochat druhé svou krásou, přivést k zamyšlení.

Řeknete si asi, ano, to je jasné, o čem to tu píše a proč? To přece víme, není třeba se kolem toho nějak vykecávat.

Ale upřímně – všimli jste si? V mnoha článcích je plno zloby a nepochopení druhých, někde dokonce položené na základních neznalostech (nevědomosti), přitom z pozice autorů považovaných snad za jedinou skutečnou pravdu. Možná by pro ni někteří i „tasili“ meče, kdyby to bylo možné. Ano, děje se kolem nás plno věcí, které by měly být patrně jinak a se kterými nejde souhlasit.  Je třeba tomu „nastavovat zrcadlo“ a ti, kdo ho nastavují, tak ukazují také svou tvář… a jdou tzv. se svou kůží na trh. Ale dělat to se skrytou i s neskrytou nenávistí a se zlobou? Označovat možnou pravdu jiných za "kecy", strefovat se do jiných na základě třeba jen jednoho příkladu či zkušenosti, a to považovat za všeobecně platné, stavět sebe za jediného nositele té jediné pravdy, a poukazovat na druhé, jak patrně vraždili pro tu svou pravdu a stavěli hranice?

Svět a ani lidé nejsou jen černí nebo jen bílí. Svět ani život ani lidé nejsou buď jenom zlí, nebo jenom dobří. Jsme totiž jen lidé, a jsme tudíž všichni nějakým způsobem nedokonalí. To neznamená, že se s tím smíříme a necháme zlu volnou působnost a nepostavíme se proti němu – ale urážkami, nenávistí, nepochopením, výsměchem a neúctou k názorům druhých? Co dokážeme?

Každá facka letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí – píše v jednom ze svých děl Franz Kafka. Pokud facky oplácíme fackami, zlo zlem, nemá šanci z toho vzejít něco dobrého. Ze zla jako takového nikdy nic dobrého vzejít snad ani nemůže… a urážky jiných, i slovní napadání a pohrdání názorem jiných je jen pokračováním toho, co máme potřebu tolik kritizovat.

V jedné z diskusí pod jedním z mých článků je mi kladen dotaz, jestli si skutečně myslím, že nějaké filosofické moudro, které učím, pomůže někomu i v jeho životě a v praxi (nebo tak nějak to je, přesně to ocitovat neumím). Myslím si, že ano. Přinejmenším moudrost už starých čínských filosofů, např. Konfucia nebo Mencia: Chovejme se k druhým tak, jak bychom chtěli, aby se i oni chovali k nám. A hledejme dobro v člověku, protože člověk JE dobrý.

Myslím, si, že kdybychom dokázali nějakým způsobem podle těchto moudrých názorů žít, bylo by i na světě úplně jinak.

Nikomu bychom nenadávali, neponižovali je, nevysmívali bychom se názorům, které sami nepřijímáme nebo je nechápeme, nešířili bychom kolem sebe zlo, hledali bychom v druhých lidech jen to dobré, a tím to dobro v nich i v sobě probouzeli.

Ale to bychom patrně – možná – pak neměli ani o čem psát…