Tak tomu já nevěřím!

Velmi často se setkávám na svých přednáškách s otázkou víry. Nemyslím tím víru v nejvyšší autoritu (Boha, Kršnu, Buddhu, Prostor či Přírodu nebo jakkoliv to nazýváte). I když tahle otázka se dostává na pořad také... Mám na mysli víru v to, co je a není možné. Napadlo vás vůbec, jak často se s tím setkáváte a zabýváte i vy? Jak vaše, více či méně hluboká přesvědčení, utvářejí vaši realitu? Že je to vaše víra, která zabarvuje váš svět a utvrzuje vás v tom, co je a není možné?

Jsem z těch, kteří jsou ochotni neustále rozšiřovat své možnosti. Rád znovu a znovu zkouším, kde jsou skutečné hranice, za které ještě lze jít. A co zjistím, rád předávám ostatním, aby to zkvalitnilo jejich život. Věřím v to, že pomohu lidem najít smysl života, že jim pomohu odstranit nejrůznější bolesti, které je sužují a věřím, že jsou všichni schopni utvářet si svůj svět podle svých představ. A tady nastává největší problém. Uvěřit, že na svůj život máme skutečný vliv. Že nejsme jen loutkou v rukách osudu, ale my sami jsme největšími tvůrci svého života.
Když s některými lidmi hovořím právě o tom, co všechno si mohou dovolit a jaké nástroje a metody na to mají používat, říkají, že na něco takového oni nevěří. Nevěří. A v co tedy věří? Nikoho z nich přitom ani nenapadne, že neexistuje nikdo, kdo by v něco nevěřil. Že právě víra je v každém z nás hluboce zakořeněná. Já věřím v to pozitivní, že je možné všeho dosáhnout, že my sami v sobě skrýváme ten nejúžasnější potenciál k naplnění všech cílů. A že každou překážku ze svého života, která nám stojí v cestě za naším cílem, máme možnost odstranit. Naproti tomu ti, co "nevěří", mají naopak velmi hlubokou víru ve strach. V to, že nic nebo téměř nic není možné. A právě strach limituje jejich schopnost měnit svůj svět. Strach, že se zklamou, že se budou cítit špatně, že budou centrem posměchu pro ostatní nebo že je odsoudí, je tak silný, že se raději schovají za konstatování, že v nic nevěří. Ale oni věří. Pouze v to negativní.
Strach je jednou ze základních složek, které vytváří náš tzv. "kritický rozum". Je to strach ze změny. Strach z toho, že budeme muset něco dělat. Vykonávat činnost! A kritický rozum nám říká: "Tohle nedělej, tomu nevěř, měj rozum!" Tady ale nikoho neobviňuji z lenosti a neochoty, ale jen ukazuji způsob našeho fungování. Náš kritický rozum ochotně připustí vše, s čím jsme se již někdy setkali a zahrnuli do své zkušenosti. Všechno ostatní, co s naší dosavadní zkušeností nekoresponduje, odmítne. Označí to za nebezpečné. Připíchne na to visačku strachu. Těžko se pak můžeme proti tomuto označení postavit a otevřeně přijmout něco nového a neznámého.
Ale svět přeje odvážným. Těm, kteří posouvají hranice tam, kde si ostatní myslí, že to už není možné. Kdyby se Ghandi spokojil s tím, že nemůže nic změnit, patrně by byla Indie dodnes britskou kolonií. Kdyby nebyly tisíce jiných takových odvážlivců, dodnes by se pořádaly hony na čarodějnice. Stále bychom věřili, že země je placatá a nesou ji čtyři bílí sloni a možná, že bychom ještě dnes místo práce na počítači otloukali pazourky a hloubili jámy na mamuty. Víra v pozitivní je motorem našeho vývoje. Proto si bedlivě vybírejte čemu skutečně chcete věřit. Vaše víra v to, co není možné vás neobohatí. Nerozšíří vaše obzory. Negativní myšlení má navíc další vliv na vše, co se ve vašem životě děje. A proč to tak je, jaký mechanizmus to má na svědomí, se dozvíte v dalším příspěvku.
Mirek Vojáček