Máme monopol na vysvobození?

Jeho dech, tak těžký a namáhavý, se pozvolna začal zklidňovat. Seděl jsem vedle něho. V meditační vizi jsem ho provázel Phowou – přenosem vědomí. Vše, celý svět se náhle projasnil, jako by byl prozářen vnitřním světlem.

Uklidnil se. Ještě jednou se podíval na nás, svoje blízké a rozloučil se. Za deset minut v poklidu odešel. Navždy…

Mystérium smrti, kterému se všichni v myšlenkách vyhýbají, jemuž však zároveň nemůže nikdo uniknout. Stín, který nás provází od kolébky. Proces, který je nezvratný a nevyhnutelný. Smrt. Tento týden jsem měl možnost být smrti nablízku. Pozorovat odchod mého táty. Nebyl to radostný a veselý proces. Vnímal jsem utrpení způsobené mnoha neduhy a nemocemi, jež ho po léta sužovaly. Utrpení které se měsíce a měsíce stále stupňovalo, aby vyústilo do tohoto konečného bodu.

Již mnohokrát během posledních pěti let to vypadalo, že táta odejde. On ale vždy jako bájný Fénix povstal z popela a i přes hendikepy, které ho pak omezovaly, znovu ožil. Bylo nesmírně zajímavé, že se nevzdával. Jak svěřepě lpěl na životě i přes utrpení, které mu to přinášelo.

Při jednom rozhovoru o pozadí umírání a smrti, který jsem s ním před mnoha měsíci vedl, jsem se mu snažil vysvětlit, že po smrti těla pokračuje vědomí dál ve své pouti a „oblékne“ si nově vznikající tělo, aby prožilo další životní zkušenost. Tehdy mi konečně objasnil svůj pohled na smrt. Byl vychováván v materialismu. A tak ví, že smrtí všechno končí. Pak už není nic. A když jsem namítal, že takhle uvažovat nemusí, odpověděl, že už si to myslí příliš dlouho na to, aby svoji životní filozofii změnil. Na to je už příliš starý.

Jeho pevný postoj mi objasnil, proč se přes všechny život ohrožující zdravotní komplikace, jež se znovu a znovu objevovaly, přes všechno utrpení, které se stále stupňovalo, držel života. Protože v jeho představě nic dalšího neexistovalo. Nakonec ho ale smrt přeci jen přemohla. Byl jsem mu na blízku a udělal jsem to jediné, co znám. Pomohl jsem mu v tom nejtěžším okamžiku překonat konečnou a nezvratnou hranici, lehce a snadno. Díky prastaré meditační praxi zvané tibetsky Phowa, což v překladu znamená „přenos vědomí“.

Když nás opustí naši blízcí, není to veselý den. Nemáte chuť nic řešit, ale musíte. Zařídit všechno potřebné, myslet na mnoho věcí současně. Pohřební služba, básnička na parte, domluva s panem farářem, zařídit kapelu, hrobníka, obvolávat známé a příbuzné a všem tu nepříjemnou zprávu sdělovat… A v ten samý den ještě přišel dopis, který mě vyzývá, abych Phowu nepoužíval. Militantní skupinka meditujících si na tuto tisíc dvě stě let starou praxi činí nárok a nazývá ji svým know-how. V souvislosti s tím, co se zrovna v tento den odehrálo, mi dopis od jejich advokáta přišel naprosto absurdní a nemístný.

Seděl jsem nad výhružným psaním, a uvědomil si, co mi má tato situace plná paradoxů, sdělit. Vzácné, jako lidstvo samo staré praxe, nejsou majetkem žádné skupiny. Ať je náboženská, filozofická nebo jen zájmová, či bůh (nebo snad Buddha) ví jaká. Ani nemůže být.

Kristus nebyl křesťan a Buddha nebyl buddhista. Všechny osvícené bytosti zde zanechávají svá učení a praxe vedoucí od utrpení k vysvobození. Tato učení jsou pro všechny, bez ohledu na momentální světonázor.

Říká se, že Buddha, když předal všechny praxe, všechny meditace, všechna doporučení a vědomosti, které znal, tím vším „otočil kolem dharmy“. To samé kolo dharmy, se ve své nevědomosti dnes, dva a půl tisíce let po jeho narození, snaží jeho „následovníci“ zastavit. Protože si myslí, že tyto společné vědomosti jsou soukromým vlastnictvím, na které se vztahují světské předpisy a zákony.

Teprve, když se dostanete skutečně do blízkosti smrti, kdy před vámi vyprchává život vašeho nejbližšího, pochopíte, že jediné, co má smysl, je zbavit ho utrpení a podpořit jeho cestu k vysvobození. A tehdy byste to měli udělat. Dokonce máte povinnost to udělat. Všechny egoistické hry na vlastnictví, jsou v ten okamžik komické.

Kéž se všechny bytosti zbaví utrpení a jsou šťastny.

Mirek Vojáček