Londýn je v obležení. Všichni jsou připraveni zajistit klidný průběh olympijských her všemi prostředky. Kolik scénářů a to i těch nejtragičtějších, museli armádní, policejní a bůh ví jací stratégové, promyslet a naplánovat, aby se uskutečnily hry míru. Držte se, svět se zbláznil!
Móhandás Karamčand GándhíFoto: Roddh, Flicker
Mnoho si toho ze základní školy nepamatuji, ale jedno vím jistě. V době konání olympijských her složily všechny znesvářené strany svoje zbraně a skutečně zavládl všeobecný pokoj. Všechno bylo odloženo na později. Taky na co spěchat. Porvat se se sousedem můžu stejně dobře dneska, jako za týden. A tak byl nastolen pravidelný klid zbraní. Mír. Ostatně, kdo by mohl podávat skvělé sportovní výkony, kdyby měl v zádech ostří svých nepřátel. Vznikla tradice. Tradice mírových her. A naše "mírová" společnost na ni navázala.
To, co se dnes děje okolo her v Londýně, mi připadá zvláštní. A divím se, že to nepřipadá divné úplně všem. Anglie řinčí zbraněmi aby zahnala na útěk neviditelného protivníka. Někoho, o kom předpokládá, že existuje a že asi zaútočí. Hrozba tak silná, že nenechá spát žádného zaiteresovaného politika či aparátčíka. Je lepší promyslet všechno do posledního detailu a pro jistotu vidět potencionálního teroristu úplně v každém, než něco zanedbat. Jenže to, co měly být sportovní hry oslavující mír, jsou vojenské manévry plné strachu a paranoie.
Měli bychom si uvědomit, že boj i obrana jsou jenom dvě strany téže mince. Pokud se něčemu bráníme, jsme zalezlí ve válečných zákopech, zatímco čekáme na chybu protivníka, abychom ho poté zničili. Pokud s někým nebo s něčím bojujeme, neplatí už žádná pravidla. Nemůžeme se na nic a na nikoho spolehnout. Myslíme si, že nepřítele zdoláme tehdy, pokud vymyslíme lepší opatření, účinnější strategii, ničivější zbraň. A úplně nám uniká smysl světa a života.
Nejsme tu od toho, abychom si cokoliv vybojovali a urvali na úkor někoho druhého. Pokud si to myslíme, nikdy štěstí nedojdeme. Všechna "mírová" tažení 20. a 21. století přinesla je miliony nešťastných nebo mrtvých lidí. Hitler, Lenin, Stalin, Pol Pot, Mao a další vůdci mas, ve snaze učinit šťastnými sebe a své věrné, zmasakrovali nespočet svých protivníků. Ani tažení proti terorismu nevyvolalo všeobecný světový klid a stabilitu. Naopak. Svým myšlením a činností jen roztáčíme nekonečnou spirálu konfliktu. A kdo nakonec zvítězí? Dokud budeme bojovat, tak my to nebudeme. Gándhí to kdysi pochopil. V přelidněné a multináboženské Indii, která jen čekala na zažehnutí konfliktu, prosadil změny díky nekonečné síle, kterou je odmítnutí násilí v jakékoliv formě. Dokud to nepochopí každý z nás, budeme žít ve stále větším a větším strachu.
Olympiáda je svátkem míru. Proto byhom se měli s protivníkem dohodnout na složení zbraní. A když to nepůjde, tak to raději celé zrušit a popřát těm neviditelným teroristům, agresorům, nepřátelům a náboženským fanatikům krásný den. Není to rezignace, ale nastolení nového způsobu jednání, který potřebujeme všichni do jednoho. Jako sůl. Pokud se to někoho dotýká, měl by se sám sebe ptát, za co zase bojuje.
Mirek Vojáček
