Bloger píše o blogerovi. To se mi líbí. Dokonce dost. Pokud bych ovšem v onom blogu zase neposloužit, jako kladivo na Paroubka a sociální demokracii. To téma se už táhne roky a přestává bavit. Tedy mě. Názor Jiřího Paroubka neznám. Jak po sté a proč vlastně pořád dokola vysvětlovat stejnou věc?
Ústavní funkce obsazená straníkem. Něco na způsob nepsané dohody. A také riziko, že dotyčný občas narazí. To ale neznamená, že kvůli tomu přestane plnit ústavní úkoly. Zároveň to přece není ani důvod rezignovat na osobní, byť i politické názory. A co je ovšem podstatné, člověk ve vysoké ústavní funkci by se nikdy neměl chovat nabubřele a arogantně.
Moje vztahy s poslaneckými kolegy napříč politickým spektrem jsou korektní. Korektní jsou, byť se to pozorovatelům zvenčí asi nezdá, či mnohdy zdát ani nechce, také mé vztahy s vedením vlastní strany. Moje funkce je dána ústavou, moje stranictví srdcem a přesvědčením. Moje zahraniční cesty, v nejbližší době se chystám třeba na Ukrajinu, jsou oficiální a řídí se protokolem. Výjezdy mých stranických kolegů tento punc nemají. Přesto si myslím, že lidem u nás doma můžeme svým konáním pomoci všichni stejně. Jen musíme zastupovat a hájit jejich zájmy. Jako ústavní činitel Ústavu samozřejmě ctím. Podle ní patří všechna moc občanům. Možná na to mí někteří kolegové zapomínají. Ale ať obyčejný poslanec nebo předseda, všichni jsme jen vykonavateli jejich vůle. Kdo z nás to zvládá lépe, řeknete vy, u voleb.
A ještě o jedno prosím. Z Vlčka netřeba dělat chudáka. Není ho nutné ani litovat. Vlček se o sebe postará sám (a dokáži říct a obhájit vlastní názor). Je koneckonců vlk. Z Vlčka netřeba dělat ani kladivo na sociální demokracii a její vedení.
