Na úvod jen pár čísel. V České republice máme asi 330 000 vysokoškolských studentů. Z toho na Univerzitě Karlově studuje 40 000 studentů, na ČVUT asi 23 000 studentů a na Vysoké škole ekonomické 16 000 studentů. V celém školství je pak zaměstnáno přibližně 250 000 lidí.
Pohled jiný říká, že šedesát procent dvacetiletých lidí udělá přijímací zkoušky na nějakou vysokou školu, devětasedmdesát procent studentů v posledním ročníku střední školy odmaturuje. Stejné procento těch, co se na vysokou školu hlásí, udělá přijímací zkoušky. Z pohledu těchto čísel se dá vyvodit mnohé. Důležitý je však pro mne fakt, že kvantitativní ukazatele nejsou zase až tak podstatné. Důležitější je celková úroveň vzdělanosti a to, jak bude zachována.
Nad tímto tématem se v poslední době zamýšlím už potřetí. Tentokrát si kladu otázku, jak stát v reálném životě vzdělání podporuje. Jakou má vůbec představu o vzdělanostním profilu a struktuře České republiky v roce 2010, 2015 a 2020. Jaké je reálná hodnota člověka po studiu ve srovnání se zbytkem Evropy?
Toto všechno a mnoho dalších otázek vyvstává jen při pohledu na těch pár čísel. Z toho všeho vyplývá pár závěrů.
Tak třeba je nanejvýš nutné, aby vláda podporovaná oběma komorami parlamentu připravila a uvedla v život reálnou strategii vzdělanostní struktury České republiky. Ta by podle mého soudu měla nejen odpovídat budoucím celospolečenským potřebám, ale daleko více by měla souviset s předpokládanou strukturou českého hospodářství. Zdá se mi, že se sepětí školy a praxe, nebo budoucího uplatnění, u nás nevěnujeme tak, jak jiné evropské státy. Na druhou stranu rozumím obavám akademické obce, která se snaží podržet svoji rozhodovací nezávislost a brání se přeměně akademických senátů ve "správní rady". Píšu zde o tom proto, že problematika není jednoduchá a čeká na smysluplný dialog.
Také si myslím, že je potřeba připravit alespoň pro střední a vysoké školy novou strukturu odměňování. Mělo by jít o model, který by přímo závisel nejen na splnění studijních plánů, ale také na tom, jak jsou v praxi uplatnitelní studenti po absolvování závěrečných zkoušek na středních a vysokých školách.
Otázek k řešení se v oboru, jako je školství, jistě nalézá mnohem víc. Zdá se mi ale, že zatímco se nám daří je pojmenovat, nacházet na ně odpovědi už tak samozřejmé není. A to je ten problém. Školství na to čeká už dlouho, a pokud si někdo myslí, že mu v tom pomohou prostředky ze strukturálních fondů EU, je na omylu. Peníze jsou dobré vždycky. Je ale lepší je dávat do "promazaného soukolí". To jménem české školství pořád dál skřípe.
