Tento čtvrtek organizační výbor sněmovny rozhodl, že do programu nejbližší schůze, té, která zahájí 21. října, vloží projednávání smluv o radaru a smlouvy o postavení amerických vojáků na našem území. Překvapivý tah, vysvětlitelný snad jen tím, že vláda by zřejmě ráda dala lidem k devadesátému výročí vzniku samostatného československého státu, které si připomeneme týden po zahájení inkriminované schůze, vskutku originální dárek.
Možná vláda počítá s tím, že byť lid reptá – přes šedesát procent jeho zástupců žádný radar v Brdech pořád nechce – lidé sklapnou a v duchu pořekadla „darovanému koni na zuby nekoukej“, ten originální dárek přijmou.
V politice jsem už nějaký pátek a pořád mne dokáže překvapit. Nemile, většinou. Docela mne šokuje toporná snaha současné vládní koalice postavit vše normální na hlavu a silou razit cestu, kterou jen oni mají za správnou a po které všichni musí pochodovat, protože tak oni chtějí!
Vím ale dobře, že ani z té vládní koalice všichni po té cestě přitom mašírovat nechtějí. Jenže musí. Pro ty, co se zpěčují, je nutné hledat stezku nápravy. Proto už nyní třeba předseda nejmenší ze stran, zastoupených ve Sněmovně chystá pro ty ze svých kolegů, co ještě nutnost radaru nepochopili zvláštní seminář. Hned dva jeho vládní kolegové, ministr zahraničí a ministryně obrany jim mají vysvětlit, jak velká věc je ten radar a jak jej nerozumným a nic nechápajícím lidem vnutit. Musí se přece udělat vše pro jejich dobro.
Ale i tak. Vážně nikdo z mých kolegů ve sněmovně, kteří se chystají hlasovat pro radar nevidí, že o tak důležité věci, prostě není možné rozhodnout většinou jednoho, dvou hlasů?! Jistěže by bylo takové hlasování naprosto demokratické. Jenže a ouha! Byl bych opravdu sám, kdo by měl s takovým hlasováním, řečeno slovy klasika problém z hlediska vyššího principu mravního? Co já vím.
S nadsázkou jsem v úvodu napsal, že vláda chce asi radar darovat lidem k devadesátinám vzniku samostatného československého státu. Já se řadím k té většině veřejnosti, která takový dar odmítá. A co víc, nechci být spolu s oněmi šedesáti procenty mých spoluobčanů v pozici československých zástupců, kteří čekali před sedmdesáti roky v předsálí, až se o nich rozhodne bez nich!
