Církevní restituce. Sněmovna k nim stanovisko zatím nezaujala. Nejenom nám v opozici nebylo jasné, jak vláda došla k výši majetku, který chce vracet či nahradit církvím. Na oprávněný požadavek reagovala vládní koalice tak, že v průběhu jediné noci sepsala pět rukopisných stránek s jakýmsi výčtem. Pobavilo mě, že když tento doplněk vidělo několik soudních znalců, uvedli prý, že podpisem pod něco takového by si říkali o dvanáct, nikoliv tisíc, ale let žaláře. Přesto vláda spěchá, a žádá projednání problematiky už v úterý.
Proč ten spěch? Problém se nějak vyvíjí-nevyvíjí už skoro osmnáct let a najednou má být vyřešen prakticky přes noc. Podezřelé? Nevím jak komu, ale mě to tak připadá. V ocenění vraceného nebo nahrazovaného majetku zřejmě bude jedna velká potíž. Suma, zdá se, vznikla na základě současných tržních cen. A to je problém. Proč? Protože církevní restituce by měly být stejné, jako restituce ostatní. Znamená to, že i církevní nároky musejí vycházet z tabulkových cen, podložených znaleckými posudky.
Kdo by nesouhlasil s tím, že musí být vráceno, co bylo ukradeno. Nicméně existuje podezření, že vracet, či nahrazovat církvím by se měl i jiný majetek, než ten, o který přišly zásahem komunistů. Proto mi samo vyčíslení majetku, tedy objektů, pozemků a dalších nároků nestačí. Požaduji, aby u každého nároku byl uveden i datum, kdy k vyvlastnění došlo. Nerad bych totiž, aby byla v případě církevních restitucí prolomena dolní restituční hranice, která je stanovena 25.únorem 1948. Aby nebyl mezi vraceným majetkem „náhodou“ i ten, o který církev přišla na základě poválečných znárodňovacích dekretů v roce 1945, anebo ještě dřív v roce 1919, kdy pod heslem „Odčinit Bílou horu“ došlo k obstavení velkostatků a pozemkové reformě. Anebo dokonce majetek odebraný ještě za Josefa II., z jehož církevních reforem bolí zejména katolickou církev hlava ještě dnes.
Proto jsem proti spěchu. Ono by se totiž snadno mohlo stát, že mne - a vlastně nás všechny - kdosi míní vodit za nos!
