Politiku dělám už pár let. Dost jsem se za tu dobu naučil. Především to, že opravdová politika je nejenom uměním možného, ale také snahou po hledání a nalézání kompromisů. Zároveň už moc dobře vím, že mnozí z mých kolegů, které praktická politika také živí, si politiku pletou s politikařením. Hledání kompromisu zaměňují výměnným obchodem. Já ti schválím to, ty zase pomůžeš schválit tohle. To už ale podle mého není žádná politika, to je politický handl. Opentlen může být sebelépe, ale do pekla se dá jet i na pěkném koni, to p
Poslaneckou sněmovnou nyní obchází dva veliké problémy. Oba nastolila současná vládní koalice a oba chce uzákonit. První se týká církevních restitucí, druhý „reformního balíčku ministra Julínka“. Přestože po svém případném schválení by byl dopad těchto zákonů na nás všechny prakticky nezvratný, nejsou jejich návrhy výsledkem kompromisu.
S námi, tedy opozicí o nich nikdo nejedná. Jsou nám předkládány s vědomím, že náš postoj k nim nic nezmění a bude prohlasován nejtěsnější možnou většinou hlasů.
Veřejnost už není o obsahu obou zákonů spravena vůbec. Zřejmě to předkladatelé nepokládají za podstatné.
Přitom zmiňované reformy ve zdravotnictví, samozřejmě mimo jiné, umožní vznik tzv. řízené péče, jejímž principem je, že zprivatizovaná, tedy soukromá pojišťovna „řídí“ pacienta a své lékaře tak, aby zdravotní péče byla poskytnuta co nejlevněji nebo vůbec. Tím se současný systém změní k nepoznání. To není strašení, to je fakt a kroky k tomu jsou už podnikány, jen veřejnost o nich informována není.
A zákon o vyrovnání s církvemi? Kdyby nic jiného, tak je zcela nejasný způsob výpočtu výše finančního vyrovnání. A už zcela nepřehledný je výčet onoho majetku, o kterém se sice tvrdí, že byl církvím odebrán komunisty, ale v podstatě není nijak ošetřeno, že v něm nemusí být majetek, jehož vrácení by zbortilo restituční bariéru. Že i to je možné, nepřímo podporují fakta v nezveřejněném dopise jedné české europoslankyně předsedovi vlády, ve kterém se ho ptá, zda jeho ministři vedou opravdu rozhovory s představiteli sudetoněmeckého landsmanšaftu, kteří si zase ze své pozice velmi dobře rozumí s některými českými církevními hodnostáři.
V případě zdravotnictví jde o miliardy. O ně jde i v otázce církevních restitucí. Navíc oba případy spojuje i ta skutečnost, že dopad to bude mít nejen na naši současnou, ale i na ještě nenarozené generace.
Proč malovat čerta na zeď, když už ho tam máme. V současné české politice se kupčí. Bohužel. Že tak už mnohdy nejde o politiku, ale politikaření a politický obchod vadí málokomu. Mě ale ano! To ale určitě jiným nevadí. Zvolení prezidenta za církevní restituce, ekologické zákony za radar nebo, jak se ve sněmovních kuloárech povídá dneska, rebelie kolegy Tlustého jako prostředek pro vydírání lidovců, aby podpořili Julínkovu zdravotní reformu za církevní restituce.
Někdy se sám sebe ptám, kde jsme? V poslanecké sněmovně, či někde na koňském handlu? Má-li to být tedy koňský trh, pak by se alespoň slušelo, že na něm nebudou pobíhat přebarvení koně s falešnými zuby a nebudou tam handlíři, kteří tají, že nabízené zboží kulhá ne na jednu, ale možná na všechny čtyři nohy! Alespoň o to se budu snažit.
