Při volbě prezidenta republiky jsem pro Václava Klause ruku nezvedl. Že s ním nesouhlasím v řadě věcí neznamená, že mi některé z jeho názorů nemohou být sympatické, či se s nimi nemohu dokonce ztotožnit. A vcelku mne nepřekvapuje fronta kritiků jeho nedávného vyjádření ke konfliktu na Kavkaze.
Souhlasím s obsahem Klausova prohlášení. Moc příznivců tím asi nezískám. Ale copak o to jde? Jde mi o to upozornit, jak zjednodušeně jsou prezidentova slova hodnocena. Václav Klaus kritizoval Gruzii, a mimochodem právem označil Saakašviliho za původce nynější krize, odmítl srovnat ruskou vojenskou reakci s okupací Československa před čtyřiceti roky pěticí tzv. spřátelených armád. Připustil zároveň, že odtržením Kosova získalo Rusko silný argument pro svoje konání v kavkazské oblasti. A co je snad vůbec nejhorší, avšak médii absolutně a už snad ani nepřekvapivě nekomentované, jednoznačným způsobem se vyjádřil k nově navozované souvislosti možné výstavby amerického radaru v Brdech se současnou ruskou politikou. Podle médií, vládních a koaličních politiků se tím prezident dopustil strašlivé věci - je na straně Rusů!
Pokud si někdo prezidentova slova přečte pozorně, nic takového v tom vystoupení nenajde. Co v něm ale nalezne, je fakt, že Václav Klaus jen prostě odmítl účast v mezinárodně rozehrané partii, v účelovém pokřivování reality a ve vytváření jakýchsi nových mýtů politiky, kterým jsou osudy obyčejných lidí, ať na té, či druhé straně válečných konfliktů kdekoliv v podstatě lhostejné.
Hra typu „Kdo není proti Rusku, je s Ruskem“ je ryze účelová. Patří do výzbroje těch, kdo dál žijí v rozděleném světě a odmítají pochopit, že svět je jinde a svazky v něm jsou vytvářeny k řešení toho kterého problému ryze účelově, dočasně. A také výhody z takových přechodných spojení plynoucí bývají zhusta časově omezené.
Než mne svými názory v diskusi „ukamenujete“, chtěl bych zdůraznit ještě jedno – stojím v tomto názoru za prezidentem Klausem. Svůj postoj jsem nakonec vyjádřil minulý týden v prohlášení k situaci na Kavkaze, v němž říkám v podstatě totéž jako prezident. Jsem nadále hluboce přesvědčen, že politické konflikty se nemají řešit vojenskou silou. Gruzínský prezident Saakašvili se však rozhodl vojenskou invazí zvrátit sedmnáctiletou skutečnost, kdy Jižní Osetie se těšila značné autonomii, i když jen de facto a ne de iure, neboť gruzínská vláda její dřívější autonomní statut arbitrárně zrušila. Gruzie ospravedlnila invazi poukazem na svou suverenitu a právo i silou si podrobit separatistickou provincii. Tak to vidím já.
