Nemocenská a Ústavní soud

Projednávání reformy veřejných financí před ústavním soudem vzbuzuje vášně. Pan ministr Nečas taktně vynadal ústavním soudcům do komoušů (řekl, že soudci mluví jazykem komunistů a položil otázku, zdali předseda ústavního soudu náhodou neprovádí politickou agitaci). Kdyby to udělal při jednání ve sněmovně, musel by ho předsedající napomenout, protože ústavní činitelé by se neměli vzájemně urážet. Ani označováním falešné politické orientace. Kdyby to udělal obyčejný občan, hrozil by mu postih za pohrdání soudem. Kolega Nečas je ovšem politik a chrání ho imunita. Může si nadávat do komoušů komu chce. I soudům.

Další vlna emocí proběhla nad rozhodnutím ústavního soudu, že ruší opatření nevyplácet první tři dny nemoci nemocenskou. Pokřiky o neodpovědnosti soudu, politizaci a vystavení vlády do nejapné pozice nabralo grády. Kupodivu se vláda nezabývá tím, že chybu udělala hlavně ona sama. Je zajímavé sledovat, jak vládní předáci ústavní soud kritizují, aniž by se zabývali odůvodněním soudního nálezu. To je prosté. Občan si platí nemocenské pojištění a dostává za to plnění v době nemoci. Kdyby byl systém nemocenského pojištění v deficitu, bylo by možné nějaké to plnění klidně škrtnout. Protože na to není a musí se na to připlácet ze státního rozpočtu. Jenže nemocenské pojištění je několik let v přebytku. Tento argument tedy nelze použít.
Ústavní soud je toho názoru, že nelze občanovi prostě sebrat plnění z nemocenského pojištění a získané přebytky si ponechat. Motivem vlády k tomuto opatření je vyspravení státního rozpočtu, vždyť sám název zákona mluví o stabilizaci veřejných rozpočtů. Ústavní soud k tomu říká: Milá vládo, šetři si jak chceš, ale šetři si ze svého. Nemůžeš ale šetřit z toho, co ti nepatří. Pojištění patří pojištěncům. Zabavíš-li peníze z pojištění, je to vlastně vyvlastnění. A vyvlastňovat se u nás nesmí, leda za náhradu.
Ústavní soud nijak nepopřel, že princip spoluúčasti je standardním nástrojem pojištění. Ústavní soud pouze řekl, že lidem (pojištěncům) nelze nic sebrat bez náhrady. To je princip, který přece hájí jak kultivovaná pravice, tak kultivovaná levice. Údiv vlády nad tímto samozřejmým principem je překvapivý.
Znárodňování bez náhrady nepochybně patřilo k arzenálu komunistických opatření. Panu Nečasovi by proto spíše slušela trocha sebekritiky.