Představte si, že otevřete Lidové noviny a čtete: „Prezident republiky Václav Klaus (SZ) navštívil Egypt“…. Nebo „premiér Topolánek (ČSSD) pobývá v Řecku, kde vysvětluje priority našeho předsednictví v EU“….a do třetice: „v parlamentních kuloárech se potkali Martin Bursík (KSČM) a Vojtěch Filip (ODS). Živě si představuji, jaká smršť by v redakcích nastala. Jak by kabinety ústavních činitelů protestovaly, politici podávali žaloby, protože by se spojením s jinou politickou stranou, vlastně se svým politickým soupeřem, cítili velice ohroženi.
Nereálné? Absurdní? Ale kdež! Svět je plný paradoxů, říká se. Redakce Lidových novin mě požádala o stanovisko k nedávno přijatému tiskovému zákonu na Slovensku, který je kritizován také kvůli velice silnému právu na odpověď, pakliže se v médiích objeví nepravdy. A za mým jménem, v závorce, kde se obvykle uvádí politická příslušnost, se objevilo: „Miloslav Vlček (ODS)“!
Veřejnost jistě odsuzuje politické přeběhlictví, takže její část si možná mohla říct: „už i ten Vlček přeběhl k ODS, co za to dostal…?“. Můžete se na tuto situaci dívat s humorem. Cítíte však, že musíte hájit čest ústavní funkce, která vám byla svěřena, ale také vlastní politickou čest. Je totiž vskutku „příjemné“ poslouchat ne vždy povedené poznámky kolegů, když „zrovna náhodou“ v den zveřejnění této blamáže zasedá ÚVV ČSSD.
V ústavním systému zas tolik jmen není. Nedávno jsem v nadsázce psal jedné televizi – že prezidentem republiky je Václav Klaus, předsedou Senátu Přemysl Sobotka, předsedou Sněmovny Miloslav Vlček a předsedou vlády Mirek Topolánek. To proto, že redaktor této televize dva roky po volbách nezaregistroval změny… Proto mě napadlo (viz úvod tohoto textu), k jakým absurditám může nepozorný (?) redaktor přispět.
A tak zasednu a píši, domáhám se svého práva na uvedení věci na pravou míru, tedy vlastně práva na odpověď. A také uvažuji. Poslanců sedí v Parlamentu 200, senátorů 81. Ve Sněmovně je zastoupeno pět politických stran a veřejnost, dík poměrům koalice – opozice zná politickou příslušnost poměrně přesně. Takže omyl je nepravděpodobný, redaktor se obracel na poslance, a tak asi věděl, na koho a proč.
Ne snad, že bych po této zkušenosti (ale i jiných), bez dalšího, opsal přes kopírák slovenský tiskový zákon. Nicméně, snad chápete mé pocity. Nemíním s médii válčit. Nechci jim ani radit. Mám však jedno přání – aby co nejrychleji ubývalo „nepozorných“, „neomylných“, neprofesionálních, neetických, politicky nekorektních novinářů, kteří mají pocit, že si mohou dovolit úplně všechno. A k tomu zcela určitě není potřeba upravovat tiskový zákon.
