Klause nevolím, ale z klukovin jsem už vyrostl

Nedáno jsem sklidil náruč kritiky za to, že jsem souhlasil s časnějším termínem prezidentské volby. (Mimochodem – názor na termín 7. nebo 8. února příštího roku jsem nezměnil.) Oč šlo? Někteří kolegové vymysleli, že by bylo možné prezidenta Klause trochu potrápit. Tedy vyčkat, až mu uplyne celé volební období, a když už není zbytí, umožnit mu alespoň ucházet se o prezidentský úřad až poté, co se pokorně vystěhuje z Hradu. Tuto "klukovinu" podpořili i argumenty. Tímto postupem prý Klaus nebude zvýhodněn kandidaturou „z chodu“ a o úřad se bude ucházet bez prezidentské svatozáře, tedy na rovni s ostatními kandidáty.

Na těch argumentech něco je jen zdánlivě. Václav Klaus kampaň za své znovuzvolení započal už dávno. A myslet si, že by úsilí jeho početného volebního týmu nějaké "vystěhování" z Hradu nějak významně ovlivnilo, je směšné. Je tedy zjevné, že celý návrh byl jen takovou prvoplánovou schválností, která měla Václava Klause tak nějak potrápit a kdyby volba nevyšla ve prospěch některého z protikandidátů, sebrat mu ten úřad aspoň na pár týdnů.

Kdybychom trápili prezidenta věcným sporem, nemám námitek. Kdybychom s ním vedli otevřenou a ostrou diskusi o charakteru prezidentské funkce a jejího výkonu, považoval bych to za legitimní. Kdybychom kritizovali prezidenta za jeho činy, měli bychom na to jistě plné právo. Tohle ale nebyl ani jeden z těch důvodů. Byla to klukovina a z té já už vyrostl.

A aby bylo jasno. Já Václava Klause určitě volit nebudu. Jen nevidím smysl toho, abychom mu na připravenou židli dětinsky nastražili připínáček.