Jsem mezi signatáři

Břitká odsouzení i na mou adresu se po Novém roce objevila v některých denících. Prý tím, že jsem podepsal s jinými spolustraníky sdílenou kritiku zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů, se stávám obhájcem totality. Hloupost. A k tomu ještě jasně účelová nepravda.

Koho zajímá přesně znění stížnosti směřující k Ústavnímu soudu, ten si ji najde. Je psána právním jazykem, proto budu stručnější a zmíním jen některé aspekty.
Především vadí, že naši společnou historii nemají zkoumat zavedené a k tomu určené instituce, ale studium je svěřeno organizaci k tomu nově zřízené. Že na tom nic divného není? Ale je. Vysoké školy, akademie věd, historické ústavy a další podobné instituce jsou sice většinou zřizovány státem, ale ve své podstatě jsou nezávislé a v jejich čele stojí odborné vedení. Ústav pro studium totalitních režimů ovšem stojí na zcela jiném základě. Je dítětem politického rozhodnutí. Jeho vedení vzniklo na základě rozhodnutí politiků, navíc lze tyto posty zastávat toliko po splnění striktně vymezených politických, ba přímo bych řekl ideologických předpokladů.
To ve mně nutně vzbuzuje otázku, jak objektivní budou výsledky studia takového ústavu? A ptám se dál: Jak budou tyto výstupy společností přijímány? Je totiž rozdíl mezi publikovanými výsledky vědeckých výzkumů dejme tomu vysokých škol a výstupem z politicky zřízené instituce. O obojím lze sice vést diskusi, ale ten druhý výstup je brán mnohem oficiálněji. Věřím, že mi rozumíte.
A nabízí další otázka. Možná nejdůležitější. K čemu a komu to slouží? Osobně mi připadá mnohem demokratičtější, pokud by k materiálům, týkajících se zkoumaného období, měl přístup mnohem širší okruh vědeckých institucí, než ústav jediný. Proč tedy volíme opačný postup? Mám snad dát za pravdu hlasům tvrdícím, že ono neblahé období našich dějin má být zkoumáno a studováno podle předem zadaného klíče a publikovány z něj mají být pouze takové výsledky, které se právě v tu kterou chvíli tomu kterému politickému subjektu hodí? Takovou konspirační teorii nesdílím a věřit jí nechci! Námitku, že naší stížností dává sociální demokracie najevo, že se může výsledků zkoumání nově zřízených institucí obávat, pak považuji za natolik hloupoučkou, že reagovat tímto směrem mi nestojí za to.
Jenže odpověď na otázku komu a čemu to všechno slouží zatím, nenalézám. Možné je, že čím víc bude veřejnost vtahována do debat o minulosti, tím méně bude mít času na glosování současnosti. Nevylučuji, že i o to mnohým zastáncům všelijak pokřivených diskusí kolem Ústavu jde. Ale strach bych zrovna z toho neměl. Lidé moc dobře vědí, co je pro ně podstatnější. Jistě, znám to. Kdo nezná svoji minulost a tak dál… Jenže můj podpis pod kritikou Ústavu pro studium totalitních režimů stojí i proto, že rád bych tuto minulost znal pokud možno objektivně. A ne jako příklad dcery jednoho mého známého, který přinutil začínající středoškolačku shlédnout alespoň kousek filmu Všichni dobří rodáci a byl šokován upřímným dívčiným údivem jak to, že za komunistů mohli lidi chodit do kostela, když "bolševik" všechny kněze a jeptišky zavřel…