Uteklo to. Chtěl jsem „oslavit“ desátý blog, ale zjistil jsem, že tenhle je vlastně už třináctý. A navíc na den přesně dva měsíce od prvního….Nejsem pověrčivý – třináctka mi nevadí. A vlastně o ta čísla až tak nejde. Jsou bloggeři, kteří píší déle a více textů, kteří mají větší čtenost a vyšší karmu (i když ruku na srdce, koho by nepotěšilo, že jeho řádky nejsou úplný propadák, že je někdo čte a hodnotí).
Když jsem před dvěma měsíci zveřejnil první text, byl jsem zvědav, jaké budou reakce. Jsem zvyklý hovořit s lidmi, diskutovat s nimi, přít se o názory. Ovšem většinou to vždy bylo tedy z očí do očí. Ohlasy na články a rozhovory v tištěných médiích čtenáři sdělují vlastně někomu jinému – redakci. Ta pak zváží, co zveřejní a co ne. A blog? Názory na vlastní text má člověk z první ruky, což považuji za více než dobré. Přínosné a také inspirující.
Při svém „rekapitulačním“ zamyšlení si však nemohu odpustit v podstatě dvě poznámky. Ta první se týká anonymů. Každý z bloggerů nese kůži na trh, když zveřejní své názory. A každý z bloggerů je podepsán – ví se tedy, kdo je kdo. Předpokládám tedy, že reagující budou postupovat stejně. Bohužel. Vždy tomu tak není. Chápu svým způsobem anonymitu, když někdo upozorňuje na – řekněme třeba – kriminální delikt. Takový člověk může mít oprávněný strach a obavy. Nechápu však anonymitu na blogu, který je specifickou tribunou, Hyde Parkem, místem pro diskusi. Místem, kde lze naprosto svobodně zveřejnit i naprosto odlišný názor (Osobně jsem rád, když někdo takhle reaguje…). Anonymy tuto diskusi bohužel degradují. Chtělo by se polemizovat, ale není bohužel s kým.
Ruku v ruce s anonymy jdou v mnoha případech hrubý až vulgární slovník některých reakcí. Nejsem cimprlich. Pocházím navíc z regionu, kde chlapi nejdou pro tvrdší slovo daleko. Ale vulgární slovník na blogu mi opravdu vadí. V hrubosti a vulgaritě spatřuji jen a jen slabost a absenci argumentů, neschopnost polemizovat, diskutovat.
Zamýšlím se nad blogem, ale vnímám přitom také širší souvislosti. Chudost a chabost argumentů se přece netýká jen některých účastníků blogu. Stejně jako hrubost a vulgarita. Do jaké míry se pak tedy jedná o jevy postihující více či méně určitou část naší společnosti? A kde jsou jejich příčiny? Pamatuji, že počátkem devadesátých let jsme mnoho věcí svalovali na čtyřicet let socialismu (a naprosto oprávněně). Hovořili jsme také o životě v nové demokratické společnosti, což se mělo projevovat větší slušností, ohleduplností, tvořivostí, tolerancí, snášenlivostí apod. Domnívám se však, že zatím zůstalo spíše u přání, že jsme pořád ještě na začátku cesty. Jako bych slyšel argumenty o problémech rodiny, školství, které možná neplní svou roli jak by měly. Musím otevřeně přiznat, že ani Sněmovna není vždy tím velkým vzorem.
Nicméně cesty a cestičky určitě existují. Není jimi třeba i blog, který by mohl (a možná měl) být tou „miniškolou“ slušnosti, diskuse, tvořivosti, tolerance a snášenlivosti?
