Uprostřed prázdnin, tedy relativně daleko od zahájení nového školního roku, podmiňuji parafrázované rčení o dovádivém mládí slůvkem ale záměrně. Celou větou chci totiž říct – Ať se děcka vydovádí, ale ve škole nechť vládne kázeň! Ač přesvědčením sociální demokrat, tleskám britským konzervativcům, kteří si za cíl v oblasti školství už před třemi roky vytkli „obnovit kázeň ve třídách tak, aby rozkladná menšina školáků neruinovala vzdělávání většiny.“ Nevím, jak se daří tento záměr v britských školách plnit, co však vím je skutečnost, že nazrál čas, abychom se tímto směrem vydali také u nás.
Zkušenosti, které máme s trhem práce nejsou tak letité, jako ty britské, ale už dobře víme, že, ač tomu mnozí nevěří, větší šance uplatnit se na tomto trhu mají lidé slušní, poctiví, ukáznění, ti s úctou k ostatním. Náš paradox však spočívá v tom, že naše děti už léta vyrůstají v představě o naprosto neomezené svobodě individua. Okolí, dominující životní styl, nabízená hodnotová orientace, virtuální vnímání skutečnosti, stálá propagace nezadatelných práv jednotlivce v nevyváženosti s jeho povinnostmi a mnoho dalšího nahrává nejenom rostoucí agresivitě dětí, ale i růstu jejich přesvědčení, že existuje jen jednotlivec, který se musí stůj co stůj prosadit bez ohledu na okolí.
Určitě nejsem sám, kdo cítí, že je tu cosi špatně. Kdo za to může? Rodina, média, my všichni trochu a nejvíc škola? Každá z nabízených odpovědí je správná, avšak jen zčásti. Podíl na tom, že prakticky už každý školák dokáže výborně vyjmenovat na co má nárok a dokáže se více než důrazně domáhat svých práv, má opravdu každý, kdo výchovu dětí nějakým způsobem ovlivňuje. Když všichni ostatní dají od tohoto problému ruce pryč, pak zůstane na straně „viníků“ jen rodina a škola. Odsuneme-li i rodinu, zbývá škola.
Aby se škola se svým úkolem vyrovnala, potřebuje velkou míru společenské autority. Zdánlivě ji má. Veřejnost přece klade kantořinu na jedno z předních míst pomyslného žebříčku nejdůležitějších profesí. Ovšem o problémy samotných učitelů se lidé zajímat nechtějí. Potom se stává, že když zaměstnanci vzdělávacích institucí volají po pomoci zvládat současný stav, dostává se jim rychlých a ve své podstatě hloupých a přezíravých doporučení, že budou-li dokonalost sama, autoritu silou svojí osobnosti získají automaticky. Tím se jim dává najevo, že za koše na odpadky, nasazené na jejich hlavy vlastními žáky, stejně jako fyzická a psychická napadání ze strany školáků (to vše nasnímané na mobilu a přístupné na internetu) si mohou vlastně sami.
Myslím si, že takto by to dál nešlo! Nikdo neprotestuje, když třeba nehodovost na našich silnicích, anebo odhazování nedopalků, či plivání na chodník a mnohé další problémy řešíme represivními opatřeními. Když však učitelé volají, abychom jim i za cenu jistého zpřísnění školního řádu a legislativní ochrany kantorské profese (prosím neplést si znovuzaváděním rákosek) pomohli do škol vrátit nezbytnou disciplínu a běžně v celé společnosti vyžadovaný řád, nedovolají se. Jsou navíc káráni za to, že prý tím chtějí tlumit svobodu projevu a omezovat osobnost dítěte!
Je polovina prázdnin, řada mých kolegů z poslaneckých lavic je na dovolené. Mnozí s rodinami, další v místech odpočinku alespoň dovádějící děcka vnímají. Chtělo by se věřit, že také oni jim to přejí, avšak spolu s tím souhlasí s mým podmiňujícím ale . Pokud by tak tomu bylo, mohla by případná legislativní pomoc učitelům přijít z naší strany rychle. Uvidíme.
