Ne, neděste se, nemám pusto v srdci, jen Pustinu. Už tenkrát, když se mi před léty zjevila v šatech z přerostlé trávy plné květů a zeleného jehličí, přirostla mi k srdci.
Tehdy ještě nezely ve střeše díry od těžkých jarních sněhů nahromaděných v úžlabích a stěny byly celé, nezbaveny své pevnosti a nezohaveny zásahy vandalů. Tehdy ještě skýtaly úkryt před letními bouřemi a zimními vánicemi, tehdy...tehdy...tehdy...
A popojdu-li v čase ještě o pár desetiletí zpět, někdy před rok 1860, vybaví se mi ve fantazii nádherná knížecí hájovna, harmonicky zapadající svou zelenou či později modrou barvou do okolních luk a lesů. Kolem ní stojí dalších šest chalup, pár stodol a všude kolem, tady v tom ráji uprostřed nedohledného hvozdu je slyšet veselý smích dětí. Tak na chvíli přimhuřte oči (jak to dělají malíři, když hledají ty správné barvy) a zaposlouchejte se se mnou do zpěvu vody ve sklepní studánce a šumění větru v korunách stromů..
Je zima až praští... Stěnám z dřevěných fošen, olepených na roštu z propletených lišt silnou vrstvou omítky se jen s obtížemi daří bránit tomu, aby mráz pronikl i do těch nejskrytějších koutů. V peci a kamnech plápolají ohně a svádí svou nerovnou bitvu s tím nečasem venku a okna, na tu dobu přepychově vybavená třemi skly, se mlží od toho rozdílu teplot. Venku je přes metr sněhu a každý krok v té vichřici znamená riziko ztracení se a umrznutí. A tak si raději jen poposedněme blíže k peci a sněme dál svůj sen...
Je pár let po druhé válce a do domu se stěhuje malý-velký muž, doktor na koni, známý to lékař v Hartmanicích i širokém okolí. Domy okolo postupně mizí pod pásy buldozerů, ale ovčín a hájovna stále stojí. Z osady je najednou samota a Mudr. Kostrouch tu se svou ženou Helenou a syny žijí svá šťastná i méně šťastná léta. Osud si však dál hraje svou nepředvídatelnou hru a tak ani tohle štěstí nevydrží věčně...
Je již po revoluci a "doktor na koni" si do domu vede svou novou ženu, je to pro něho dar či prokletí? Netuším a nehodlám spekulovat s těmi, kteří tvrdí, že to byl začátek jeho konce. Možná by nám to řekl, kdyby ještě žil on sám, ale ve chvíli, kdy odešel a jednou pro vždy se stal legendou, už nic nepotvrdí ani nevyvrátí. Tajemství jeho srdce už navždy zůstane zahaleno rouškou tajemství, stejně jako se i ten dům každé jaro a podzim noří do neprostupných šumavských mlh...
Je pár let po revoluci a dům má novou majitelku, ale život, i kdyby stokrát chtěla, už jí neumožní vskřísit ho do jeho původní krásy. Stává se z něho pustina a jen záblesky jeho bývalé slávy ještě sem tam problesknou skrze rozpadající se zdi a krovy...
Čas je neúprosný, žene se šíleným tempem dál a co bude zítra, ví jen Bůh. Ten dům ještě stojí, ještě se zahleděný do okolních kopců rve se svým neúprosným osudem...
...ještě pořád má naději...
