Návraty v čase aneb Blanice zase jarní...

Zdál se mi sen a já v něm znovu procházel tou kouzelnou jarní krajinou v okolí horního toku Blanice. Venku nastupuje vláda podzimu a já, prohlížejíc si ty půl roku staré obrázky, mám v sobě zase na okamžik jaro...

 Sobotní ráno jak vymalované z dobrodružného románu. Přestože březen teprve vystrkuje růžky, venku už začíná jaro. Na tuhle dobu nevšedně usměvavé slunce vykukuje zpoza horizontu, lehký větřík se prohání po louce  aby těsně u okraje lesa změnil směr a vydal se  někam do dáli, ke vzdálenému obzoru. Na travnatém plácku kousek od cesty, v místě, kde ještě těsně po druhé válce stával Cudrovicky kostel, pamětliv bezpráví a lidské bolesti, stojí kříž a pár náhrobků, které jako jediné připomínají časy dávno minulé. Jak citlivě a autenticky to v první knize své trilogie "Schreinerské kořeny" popsal páter František Hobizal. Stojím tu tiše a snažím se ve fantazii vrátit do života ty osudy, které zmizely spolu s vesnicí i kostelem. 

Vyskočím  z kufru auta, dopadám na všechny čtyři a začínám nasávat okolní vůně, má kamarádka pobíhá všude okolo jako splašené štěně, ale ne tak já. Já mám rád, když si vše mohu v klidu prohlédnout, očichat a uložit do bezedné zásobárny vůní, kterou nosím v paměti. A že je jich tu  opravdu požehnaně. Můj pán, nevím proč, kouká zasněně na nějaké kameny a dřevěný kříž, ale mně lákají docela jiné věci. Nedaleko začíná les a to slibuje další stopy, vůně, zvuky. Jen doufám, že mi tam u té ohrádky páníček nevystojí ďolík, jak rád už bych vyrazil na tu tajemnou cestu, která je před námi. No vždyť se dočkám, trpělivost, chce to jen trochu  trpělivosti...

Scházíme z kopce dolů k řece Blanici, která se nedostatkem sněhu a vody proměnila ve větší potok a odbočujíc s turistické značky doleva, začínáme si po levé straně řeky razit cestu, čím dál tím zarostlejší strání  těsně nad řekou. Tyhle cesty necesty mám rád, slibují klid, chvíle na myšlenky a čistou hlavu, vnímající zpěv ptáků, nekonečný koloběh života rostlin a všudypřítomnou, tichou, šuměním řeky podtrženou harmonii. Voda tekoucí z mírného kopce hladí svou něžnou dlaní balvany, za ta staletí, co tu spočívají úplně zakulacené a ohlazené. V koutech, kam nikdy nedosáhnou svým teplým dotykem sluneční paprsky se přitisknuty při břehu krčí zbytky ledu a nekonečný proud jim na své cestě k jaru, po malých kouscích, ukrajuje krystalky. Jeden po druhém se tak pomalu mění ve vodu, aby alespoň trochu posílil ten proud,  dnes tak nezvykle mírný

Horší cestu už si páníčci opravdu vybrat nemohli, zarostlý les, nejrůznější keříky a co chvíli dokonce nesnesitelně škrábající trny. Zlatá louka u nás doma a chudáci mé tlapky zvyklé na její mechové podušky. No nevadí, zato mě tu neruší žádné lidské vůně a tak vesele pobíhám okolo a objevuji tu stopu srnky s mládětem, tu divokého zajíce, který sem do té divočiny, nevím proč zabloudil. Dokonce jsem našel stopy rodinky divočáků, směřujících k řece, aby uhasili žizeň. O kus dál pak zase vidím stezku, kterou ostatní zvěř proudí dolů k vodě a potom zase zpět nahoru na louku, napást se nesměle vykukující trávy.Je to kouzelné místo a těch vůní, těch vůní...

Bylo mi tak sedmadvacet, když jsem se tu s báglem na zádech poprvé toulal s pár kamarády a objevoval ta místa, dnes tak blízká mému srdci. V paměti se mi vynořuje vzpomínka na dravý jarní proud, který si nezadržitelně dere cestu divočinou, aby se v Záblatí, o pár kilometrů dál, svázaný vysokými  břehy proměnil  v klidnou, jen trochu rychleji proudící říčku. Pamatuju si na štoly, které ve svazích, na stráních zlatonosné řeky, vyrubali středověcí lidé. Jak těžký musel být v těch dobách blahé paměti, tady, na konci světa život, který jen čas od času vyrušil svým příchodem nějaký voják, sloužící na nedalekém hradním ostrohu nebo zbloudilý lovec, který tu doprovázen smečkou psů sledoval vlčí či medvědí stopu. Přemýšlejíc nad těmi dotyky minulostí, blížím se k místu, kde se stráň stává již téměř neschůdnou a tak na radu malé Maggie scházíme dolů k řece, abychom na jejím kamenitém okraji nalezli cestu vpřed.

To jsou teda nápady, taková cesta necesta, nahoru a dolů přes strže, vývraty, potoky a křoviska, vlk aby to spral, copak jsem nějaký srnec? Já jsem pastevecký pes a ne nějaký divoký dingo !! Uvědomuje si tu vůbec někdo, že mám čtyři nohy a navíc bez bot ? Ještě, že má aspoň ta Maggie trochu rozumu a vede nás dolů k řece, abych si ty tlapky ochladil a trochu se napil. Tady dole v kaňonu je chládek a to mi vyhovuje, tak ještě pár skoků a budeme dole u řeky. Piju nenasytně, jako bych chtěl vypít celou řeku a pak uléhám na velký ohlazený balvan. Kde jen ta moje kámoška fenka pořád šmejdí, copak toho nemá taky dost? Já tedy rozhodně ano a na tom sluníčkem vyhřátém balvanu se tak krásně povaluje. Doufám jen, že tím ta dnešní cesta končí... 

Takhle to dál nepůjde, uvažuju nahlas, tahle strana řeky už je neschůdná, budeme muset na druhou stranu. Co bude následovat je mi jasné a tak se tiše usmívám pod vousy a po očku sleduju malou Maggii co ona jako na to? To bude zase řečí, myslím si, ale pak mi sklapne. Dřív, než se stačím rozkoukat, ta má divoženka už vyhrnuje kalhoty nad kolena a hrne se dolů k vodě. Zase jsem zapomněl, že je to ženská stavěná do nepohody. Chvíli se přeme, kterou cestou to bude nejlepší, ale pak beru do ruky hůl, jako třetí opěrný bod a pomalými kroky se sunu proudem na druhou stranu cestou, kterou ukázala Maggie. Tak studená voda se jen tak nevidí a jak krásně masíruje nohy, lepší už je snad jen proud mé milované  Křemelné. Huráá, jsem na druhé straně a v suchu, odkládám do trávy bágl a ženu se zpátky do vody, abych pomohl hafanům a poté i malé Maggii.

No bezva, a já si myslel že má ta moje panička rozum. Krutý omyl - ta je už stejně bláznivá jako to dvounohý Slůně. Jen co uslyší, že by se snad mohlo jít na druhou stranu řeky, už vyhrnuje kaťata a hrne se do proudu a já, tak krásně na tom kameni rozleželý, uvázán k vodítku, musím chtíc nechtíc za ní. To si nedovedete představit, jak ty polštářky na tlapkách strašně kloužou a drápky se nemají na těch kluzkých balvanech za co zachytit. Ta voda sice příjemně chladí, ale těch kilo navíc, co teď vleču v kožichu. Brrr !!! No, utěšuju se myšlenkou, jak je všechny, zbavujíc se na druhé straně těch přebytečných kil, osprchuju. A ta má kámoška? Ta nemá rozum, stejně jako moji páníčci. Do proudu se hrne hlava nehlava a na druhé straně si tím svým tajným fíglem , který zná jen ona a za nic na světě mi ho nechce prozradit,  rozpojuje karabinu a jako šílená běhá sem tam okolo řeky. Mám toho dost a tak jsem rád, že panička objevuje ohniště s lavičkami okolo a čekajíc, až se ta potřeštěná fena do sytosti vyběhá, usedá a začne rozbalovat svačinu.

Ta mi zase hnula žlučí. Nevím jak to dělá, ale když se jí zachce, není pro ni karabina na vodítku žádnou překážkou. Prostě si ji nějak rozepne a najednou  neví, co si s tou náhle nabytou svobodou počít. Kilometr po proudu, vymáchat se ve vodě a pak zase dva kilometry zpátky. Nějaké příkazy "ke mně", když kolem proletí jak šipka právě vystřelená z kuše, v tom šíleném opojení  svobodou neslyší, nebo  spíš ignoruje. A  tak se uchyluju k osvědčenému receptu. Usedám na lavičku, kterou tu, kousek od řeky malá Maggie objevila a cpu se řízkem, důmyslně umístěném mezi dvěma krajíci celozrnného chleba a zapíjím to stále ještě horkou kávou z termosky,  očekávajíc, až se to šílené zvíře unaví. (jo jo "řyzek a knedlyk" to je grunt ;o) a na šílence je nejlepším lékem ignorace!). Svačina padla za vlast, psina se funící  jak parní lokomotiva a s jazykem vyplazeným až po zem vrací a nechává se uvázat zpátky na vodítko a všichni čtyři pokračujeme podél řeky až ke sluneční skále, která z tohoto břehu připomíná obrovského kamenného hafana a opět nám do cesty, svým masivem končícím až někde dole ve vodě, staví nepřekonatelnou překážku. Do vody už se mi nechce a tak hledám jak na druhý břeh suchou nohou. Nic nenacházím a tak beru jeden po druhém tři velké a těžké balvany a hážu je jeden na druhý v tom nejužším místě řeky. Je z toho nakonec docela pěkná houpačka, ale z pomocí pořádné větve nakonec i tady řeku šťastně překonáváme a svážnicí, která v tomto místě klesá až k řece , vystupujeme nahoru na  louku, doufajíc, že se tím vyhneme největší džungli v korytě řeky. Tentokráte se ve studené vodě vymáchala jen fenka, ale dobře jí tak. Má mít rozum !!!

Konečně louka, nedovedete si představit jaká úleva je to pro mé tlapky! Sice před tím následovala další krkolomná cesta po kamenech přes řeku, ale tentokráte to šlo téměř suchýma nohama. Tak elegantně jako já, po té kamenné houpačce, kterou páníček připravil, ještě žádný čtyřnohý tvor přes řeku nepřetančil. Zato ta moje bláznivá kámoška to tentokráte vyžrala s plnou parádou, no co, nemá pořád blbnout ;o) Cesta horem je daleko příjemnější, nejdříve křížem přes louku, pak kus po polní cestě a znovu po pastvině. Jen nechápu, proč na mně ty krávy tak nenávistně bučí. Beztak jsou to líné povalečky a ani omylem v nich nebije srdce toulavého rytíře, tak jako ve mně. Je mi fajn a ty louky, to je to, co miluju. Volně se rozběhnout, jen tak s větrem v zádech a křižovat ten nekonečný, travou a mechem  pokrytý, prostor. Raduju se z té volnosti až do chvíle, kdy moji páníčci znovu odbočují dolů na cestu k řece a já už začínám pomalu tušit, co mně dole opět čeká....

Cesta po louce probíhá v pohodě a my, kochajíc se krásným panoramatem, blížíme se k Plešivci, vesničce - tedy spíš jen několika domkům, které tady, odtržené od vší civilizace nahoře na kopci, po ní zbyly. Cestou potkáváme staršího muže , který sedíc u svého domu, dopíjí kafe a přitom pozoruje své stádo krav, pasoucí se opodál. Mluví pak dlouho o tom , jak se sem v šedesátých letech přistěhoval a od té doby tu žije. Svěřuje se, jak těžký život je tady, na samotě uprostřed kopců, ale nikdy a za nic na světě, by jej nevyměnil. Ani neví, jak moc mu rozumím a možná  i trochu závidím. Vzpomínáme společně na místa, která jsem tu v okolí znal, nakonec nám radí, kudy nejkratší cestou na Hlásnou Lhotu a doprovází nás až k ohradě, aby nám ukázal lhotské louky na druhém břehu Blanice. Třetí a poslední brodění přes řeku po kolena v ledové vodě už probíhá v pohodě a zdá se, že si ho tentokráte užívají i oba hafani. Vystupujeme z lesa  a dále pak po dlouhé, kopcovité louce stoupáme až k místu, kde před patnácti lety stály v kruhu stany našeho tábora. Tady se skulíme do trávy a skrze přivřená víčka pozorujeme ta nádherná panoramata, která tu vykouzlila matka příroda. Sluníčko svítí, my poleháváme a je nám tu všem čtyřem nádherně.

Tohle poslední brodění mně kupodivu bavilo a navíc, jak už mé čtyři tlapky začínají pociťovat únavu, mě moc potěšila skoro hodinová zastávka na louce, kde jsem si i trochu schrupnul. Síly, co jsem během odpočinku načerpal, jsem ztratil téměř záhy, ve skoro dvoukilometrovém, prudkém stoupáku do Hlásné Lhoty a dále, stejně dlouhému pochodu ke Kříšťanovickému rybníku. Teď už toho mám opravdu dost. Kámoška fenka se sice tváří jako že nic, že by si to dala klidně ještě jednou, ale za tou její maskou už je také cítit únava. Plácnu sebou do trávy u rybníka a dělám, že dál už mě nikdo nedostane ani za ostravskou klobásu. Čas však letí jako blázen a tak nám nezbývá, než vyrazit na poslední úsek ke hradu Hus a dále zpět do Cudrovic.

Pomalu se loučím s tím pohledem, který mám tak rád a který jsem tu před léty, v kruhu stanů, měli jako na dlani ráno, přes den i večer, celých deset nádherných dnů. A ten pohled se šumavským  Bobíkem , tyčícím se na horizontu, nezapomenu nikdy. Takový pohled se vám zakousne do duše jako klíště a už nikdy, nikdy nepustí. Loučím se ale vesele, protože téměř jistě vím, že nebude trvat dlouho a já se sem vrátím. Malá Maggie jen vzdychá nad tou nádherou a sní si o tom, že tu jednou bude stát náš dům. Cesta ke Křišťanovicům ubíhá rychle a tam u rybníka dáváme poslední zastávku. Sil začíná rapidně ubývat, stejně jako času, kterého nám zbývá do setmění. Vstáváme tedy a  pomalu se blížíme lesní cestou ke hradu Hus.

Cesta ke hradu ubíhá kupodivu rychle a tam, na ostrohu vysoko nad  nad řekou, se zastavuju a nasávám  čenichem ty vůně blízkého jara. Poslouchám ten koncert, kterým nás tu, na konci světa, vítají ptáci a dýchám čerstvý, s blížícím se večerem již trochu chladivý vzduch. Doléhá  na mně únava, ale jsem šťastný, jak moc se tento den liší od těch doma strávených ve výběhu nebo na procházkách. Kolik různých vjemů tu ze všech stran útočí na všechny mé smysly a kolik různých pohledů zůstává uchováno v mé paměti. Největší potěšení mám, věřte či nevěřte, z toho, že jsem byl celý ten boží den s fenkou a svými kamarády, malou Maggií a Sloníkem. Ten pocit, že jste spolu, se svou rodinou, vám nevynahradí nic na celém širém světě.

Hrad Hus. Postavený ve čtrnáctém století  k ochraně nově zakládaných vesnic v okolí Záblatí a zlaté stezky mířící z Bavor do Prachatic.  Později  Václav  IV. dosazuje na hrad jako purkrabího Mikuláše  později zvaného "z Husi", a ten před svou smrtí  postupuje hrad, jak ve svém románu Střela proti Růži krásně popsal Jiří Stibral, svému spolubojovníku a příteli Janu Smilovi z Křemže. Jan Smilek je pak svým úhlavním nepřítelem Oldřichem z Rožmberka, lstivě vlákán do krumlovského hradu, uvězněn a později i popraven. Hrad Hus tak zůstává bez pána a zmocní se jej loupeživý rytíř Habart Lopata z Hrádku. Pár let potom na něj zaútočí Prachatičtí a nešťastný, téměř nedobytný hrad  je  po sto letech zapálen a rozbořen. Sedím na tom ostrohu a v hlavě se mi promítá celý ten Janův příběh, který se tu před 575 lety odehrál. Příběh o cti, podlé  zradě, o přátelství, statečnosti a lásce. Jeden z těch , které se v koloběhu dějin znovu a znovu vynořují a opět mizí. Jak málo se jen liší od těch příběhů, které dnes prožíváme i my...Jak málo se za těch pět set  let  změnily lidské osudy...

Můj páníček má zvláštní povahu, vždy někam usedne a najednou se z ničeho nic zasní a jeho mysl pak bloudí někde v jiných časech a místech. Moc tomu nerozumím, ale tady na hradě jsem  za to jeho zastavení moc rád, protože už melu z posledních sil a ještě mě čeká ten závěrečný úsek z kaňonu Blanice, nahoru k Cudrovicům. To už dám, co víc mi taky zbývá. Už se těším na chvíli, kdy zalezu do kufru auta a konečně se cestou domů trochu prospím. Cestou, mě a moji kámošku však překvapuje poslední záludnost. Lávka, jejíž podlahu tvoří železný rošt. Zkuste jen tak někdy bez bot vyrazit po ostrých želených hranách roštu skrze který je navíc vidět hladina řeky hluboko pod vámi. Tohle teda nedám, říkám si a zůstávám vyděšeně stát před šesti schody vedoucími k lávce. Najednou, zničehonic, cítím, jak se těch mých pětačtyřicet kilo začíná vznášet nad schody. Nejdřív si myslím, že je to nějaký můj strážný anděl, který mi přišel na pomoc, ale v okamžiku, když otevřu oči, vidím, že mně po schodech ve své náruči nese páníček. Pokládá mě na začátek lávky a mně nezbývá než zatnout zuby a vyrazit. Mé rytířské srdce nakonec zvítězí a já se na druhé straně řeky vesele rozebíhám do svahu, vstříc autu, vstříc domovu...

Cesta nahoru k vozu už probíhá, až na malou komplikaci na lávce přes Blanici, v pohodě a já, malá Maggie i oba hafani se rychle blížíme známou cestou k začátku i cíli dnešní cesty. Cesty plné snění, cesty plné dobrodružství, cesty na níž jsme všichni čtyři cítili, jak moc je nám tady, byť na konci světa, spolu dobře. Motor auta si, ukrajujíc kilometry směrem k Prachaticům, spokojeně, téměř neslyšně vrčí a zastavuje jen na chvíli, aby se můj pohled rozloučil se zapadajícím sluncem ...
 
                                   ......s mou milovanou Šumavou......