Prožít další život...

Auto si spokojeně vrní a uhání cestou z naší hory dolů, dolů mezi lidi... Zase jedeme pozdě ! No naštěstí jde jenom o večeři a ta neuteče, to důležitější, co následuje potom nese jméno člověka, ženy, Karly Kubaštové...Klasická hudba 18. až 20. století. (Pescetti, Mozart, Schubert, Skriabin) čtu na pozvánce a ve své jen hodně povrchní znalosti těch velikánů si představuji kde co....Že by opět překvapení?  Netolice jsou tu a my u dobrého jídla (a pití) očekáváme s napětím co přijde....

Prsty se rozeběhly po klávesách jako vítr v polích a ten, nezdržován žádnými kopci ani stromy, žene se k obzoru co mu síly stačí. U prvních kopců zpomaluje a na chvíli, jako by chtěl jen okamžik naslouchat ptačím trylkům znějícím někde na pozadí, se zamyslí, aby se v zápětí zatočil v šíleném radostném tanci rozevlátých lesních víl. Pak přijde pláž a lehké šplouchání vln, které se za chvíli jako by proměněno kouzlem Poseidonovým přelilo v drtivé, obrovské vlny bijící pěstmi svého příboje do pobřežních skal. Ta harmonie zrychluje a zpomaluje , prolíná se v nejrůznějších spletencích tónů, aby opět očištěná, svobodná a šťastná uháněla zase kamsi do dáli, až někam tam, kde na obzoru v rudě zářící obloze zapadá znavené slunce...

Otvírajíc na malou chvíli oči, s údivem pozoruji jak si Karla s lehkým úsměvem na rtech pohrává s klávesami a jako v nějaké interaktivní hře vypouští tu potichu, tu nahlas tu nesměle a pomalu a vzápětí zase s odvahou a rychle tón po tónu, aby se někde nahoře pod stropem smísily do akordů a vět a ve vlnách dokonalé harmonie zaplavily celý prostor té malé místnosti. Ta harmonie se pak chvíli s doznívajícím posledním tónem skladby jako by líně povaluje pod stropem, aby vzápětí opilá štěstím a převtělena do křídel ptačích uletěla otevřenými dveřmi ven do zahrady.Ticho před potleskem po každé ze skladeb je ohlušující a napovídá o prožitku posluchačů víc než potlesk sám...

Hra celým tělem, celou  osobnostní, to je to, co chvílemi vytrhujíc se ze záplavy tónů pozoruji na malém pódiu. Není to jen koncert, je to divadlo! Znám mnoho tváří hudby a slyšel jsem toho už za svůj dlouhý život mnoho. Písničky u táboráku, kdy v doprovodu šumění stromů a zpěvu ptáků hráli kamarádi písně dlouhých cest, koncerty folkových a country zpěváků a skupin, jejich přesné nástupy, rytmy a mnohohlasé vokály rozeznívající sál, dokonce i rockové koncerty se svou strhující atmosférou. Nic z toho co jsem viděl, co znám, se ale nepodobalo této hře tělem. To není jen cesta z not do očí a dále ke klávesám prostřednictvím rukou. Je to příběh, který propuštěn očima do nitra interpretka nejdříve prožije, aby ho potom po svém, doplněný o své zážitky vyprávěla dál.

A ještě jedno mi utkvělo v paměti, jsou to slova Karly, když si s ní chvíli o přestávce povídáme. "Mám ráda tento nástroj, nějak mi přirostl k srdci tím, jak moc se liší od těch všech ostatních, dokonalých koncertních nástrojů, svou přirozeností, lehkostí hry, svou modulací a dozníváním tónů. Je to jako by si žil svým vlastním životem a k tomu, co jeho prostřednictvím předávám, přidává ještě to své,  ničím nezaměnitelné kouzlo". Rozumím tomu, taky miluju to své sladké dřevo, které se , když občas rozezním jeho struny, stává mojí součástí. Rozumím i té hudbě , tomu přednesu, je totiž v tomto podání hluboce lidský, možná právě proto, že autor i interpretka prožívají v té spleti tónů stejný příběh.

Cesta domů tam, kde na západě mizí za obzorem slunce probíhá v tiché, mlčenlivé  euforii a mně je, jako bych právě

                                                                       ....prožil další život....

                                                                                 .....Díky.....