Praha město stínů ?

Je jaká je, je svá, vzbuzuje emoce a ať  už jsou  pozitivní  nebo negativní nedá vám spát. Stala se velkým společným dílem mnoha generací a pohybujíc se časem vpřed, mění jakoby ze dne na den svojí tvář, svoji vůni,  svůj  hlas. Řekli jsme si "půjdeme" a  šli  jsme, jen tak, s  touhou  objevit  a  trochu si přivlastnit pár krátkých, vzácných okamžiků a obrazů....Tak se tepleji oblečte (je už po desáté), obujte a vyrazte s námi tam, kde slyšíme bít její srdce....

Cestou ze Smíchova a po nábřeží potkáváme tuhle perlu. Krannerova kašna, inspirovaná Krásnou Studní (Schöner Brunnen) v německém Norimberku, skví se tu na nábřeží a nakukujíc přes řeku na Pražský Hrad, zamyšleně vstřebává další a další díly naší historie. Sleduji ty nádherné detaily a přemýšlím, kam se ztratili ti co tuhle krásu stvořili. Vymazala je snad z naší doby ta léta nesvobody nebo snad ta léta následující která i těm posledním z nás sebrala naději na to, že by kdy mohlo být líp ? Věřím že ještě jsou, že definitivně nezmizeli, aby skryti ve svých ateliérech tvořili a jen sem tam jejich vzácná díla vyplavala na povrch bláta spotřebního světa a nasvítila cestu budoucím...

Naše cesta pokračuje a já sledujíc ten hrad, se sám sebe ptám, jak moc se museli změnit ti, jež kdysi toto velkolepé dílo postavili a hrdě z něho shlíželi na okolní Evropu. Kam se poděla ta národní hrdost předchozích generací, kam zmizelo to bohatství a víra z našich srdcí ? Ten hrad již léta  není symbolem morální autority, stává se symbolem arogance a soběstřednosti ! Kdo z nás to tak vlastně chtěl ? Kdo po tom toužil ? Je skutečně našim obrazem, jsme to skutečně my ?

Historie se nezastaví a  stíny našich osobností budou dál chodit po tom mostě a dívat se se skrytou nadějí na ty symboly, které mlčky vystupující z minulosti, připomínají nám, kdo jsme byli a kým bychom měli býti. Možná to opravdu máme ve svých rukou, snad ještě nejsme luzou, která umí hodnoty lidství, soucitu a svornosti jen ničit. Jsme možná zklamaní a beznaděj se stává naší rodnou sestrou ale přesto se znovu a znovu budeme zvedat z prachu cest v touze nerezignovat a jít dál....

Jsme stíny, které na pozadí toho bohatství jen prolétají okolo, aby zmizely v propadlišti dějin ale přesto z těch stínů při pozorném pohledu vystupují nerozmazané postavy a zřetelné tváře. Jsou vzácné ale jsou tam a ve mně se znovu probouzí naděje že ještě není konec, že ještě máme šanci. Postavili jsme divadlo a přestože vyhořelo, dokázali jsme ho znovu pozvednout z popela. Zkusme znovu obnovit i naše vyhořelá srdce, vždyť jen v nich je naše šance a budoucnost našich dětí !

Je pár minut po půlnoci a my, loučíc se s tím klenotem na Vltavě, vyjíždíme zpět na jih, kde uprostřed hlubokých šumavských lesů, skryty v husté mlze, možná ještě dýchají zbytky  inspirace a naděje...

                                                             ....pro dny budoucí....