Na blogu se rozhořela debata o seznamkách, muži versus ženy. Mohla bych napsat celý humoristický román z doby, kdy jsem tam chodila. Různé finty v profilu? Pravý mazec nastává teprve poté - při setkání naživo. Pro oba.
Nejlíp si dlouho nedopisovat, ale potkat se. Obě strany si ušetří spoustu času a iluzí. Vybrala jsem pár takových prvních a současně posledních setkání:
- Muž menšího vzrůstu si mě měří zamračeným pohledem a vrčí: „Ty měříš víc, než jsi napsala!“ Můžu odpřisáhnout, že jsem opravdu nevyrostla za posledních pár let ani o centimetr!
- Máme sraz u fontány v parku. Nepřišel. Odcházím a sms přichází: „Proč jsi nepřišla, udělala sis ze mě srandu?“ Já: „To ty sis dělal srandu, já tam byla“. Odpověď: „Nebyla, já ano“. Já: „Byla, nikdo jiný tam nestál. To má být nějaký špatný vtip?“ On: „Jak vypadá ta fontána?“. Já: „Taková postavička s rybou“. On: „Aha, tak už vím, kde stojíš. Tak tam počkej, čekám u té druhé!“
- Sraz na rohu. Jsem tu já a další DVA lidi. Sms od něho: „Kde jsi?“ Já: „Přece tady na rohu“. On: „Aha, já stojím na ulici.“ Já: „Kde? Domluva byla na rohu.“ On: „Tady (cca o půl nejrušnější ulice dál, uprostřed proudících davů), protože na tom rohu bylo moc lidí!“
- Na první pohled vypadá stejně dobře jako na fotce. Co dělá na seznamce tak dlouho? Příjemná procházka, konverzace nedrhne. Na závěr jdeme na kafe do letní hospůdky. „Ahój Pepo“ zdraví všichni štamgasti. Po smršti piv a panáčků už vím proč. „Nebudeš se zlobit, když tě nedoprovodím k tramvaji? Ještě si tu posedím.“ Ne, nezlobila jsem se.
- Kam jdeme? Velmi často není druhá strana schopná cokoliv navrhnout. Tenhle měl jasno. Bez ptaní mě zavedl do drahé restaurace. Při mém odchodu kývl na číšníka (a opět bez ptaní, automaticky) zavolal: „Tady paní platí!“
- Namakaný muž mého věku si mě měří od hlavy k patě a pak vydává zvuk, něco jako: pchááááá. Nevím, co to znamená, ale jako lichotka to zrovna nevypadalo. Moje zvědavost a chuť na kávu byla ztrestaná podrobným popisem jeho životního stylu, včetně výběru zásadně jen mladých a krásných milenek, jejichž řady právě potřebuje doplnit. Proč se o tento úmysl rozhodl podělit právě s mým ročníkem, jsem se nedozvěděla.
- Na dohodnutém místě čeká docela sympaťák s telefonem u ucha. Mává a stále telefonuje. Usmívá se a telefonuje. Gestikuluje a telefonuje. Minuty ubíhají, telefonuje.
- Výměna, ba úplná smršť vtipných slovních, psaných diskuzí. Foto ujde. To musí být úžasný společník! Za dlouhou půlhodinku u kafe se mi z něj podařilo vypáčit jen pár, nepříliš rozvinutých, vět. Uf.
- Taky jsi ještě v práci? Nechceš zajít za chvíli na kafčo? Píše mi o pár let mladší, podle fotky sympatický blonďák, podle údajů 180 cm vysoký, sportovní postava. Unavená už pomalu odcházím z práce, tak proč ne? Čekám marně. „Kde jsi?“ Nespokojeně píšu. On: „Tady“. Marně se rozhlížím, nikoho podobného nevidím. V tom se ke mně, s nesmělým úsměvem, přišourá malý, rachitický, černovlasý padesátník s igelitkou v ruce: „To jsem já“. Slova mi došla.
- Na místo dorazil mladší, nagelovaný a sebevědomý týpek. Prostě hned bylo jasné, že jsme naprosto odlišné typy, což z krátkého dopisování jaksi nevyplynulo. Ale jsem dost komunikativní typ, takže jsme si dali aspoň kafe a u něj vedli trochu kostrbatou konverzaci. Když jsem odcházela, nabídl mi ještě prohlídku jeho, nedaleko parkujícího, auta, na které byl nesmírně pyšný, vůbec netuším proč. Zřejmě cosi pekelně drahého. Nabídl mi gentlemansky odvoz tímto zázrakem. Souhlasila jsem. Ovšem cestou začal vést divné řeči o jakési chatě za městem. Odmítla jsem. Jako letitá zkušená stopařka, jsem odváděla hovor jiným směrem. Nedal pokoj. Tak jsem na nejbližší červené na křižovatce z auta vyskočila a pořádně práskla dveřmi. Druhý den mi přistály do zpráv na seznamce řádky začínající: „Ty krávo! Víš kolik ty dveře, cos s nima práskla stojí? Na to si ty nevyděláš ani za celý rok!“ Bylo mi to jedno. Ostatně moje tramvaj č. 12 byla určitě mnohem dražší!
